Den k narozeninám

Pokladní mi vrátila kreditku, a pak znenadání sklouzla ze židle a zmizela v šeru pod kasou. Když se vynořila, chovala v náručí sedmikilový pytel pracího prostředku. „Za nákup nad dva tisíce od nás získáváte bonus.“

Počkala dvě vteřiny, a když jsem ani pak neprojevila nadšení, přihodila pytel na hromadu jídla v nákupním vozíku a pohledem mě vyzvala k odchodu. Poškrábala jsem se pod nosem, kde se mi cosi šimravého klubalo. Nebyla jsem si jistá, že domů dotáhnu to, co jsem si zaplatila, natož dalších sedm kilo zdarma.
„Nechcete prášek?“ otočila jsem se na těhotnou paní, která od začátku litovala, že se postavila do fronty za mě, a nepřála si nic jiného, než abych přestala zdržovat.
„Nemám to jak dostat k autu,“ upozornila mě, že na svůj malý nákup vozík nepotřebovala.
„Hodím vám to tam,“ slíbila jsem.
Venku pršelo. Paní si přitáhla kabát přes kulaté bříško a vyrazila šikmo přes parkoviště. Snažila jsem se s ní udržet krok, ale kolečka přetíženého vozíku se pohybu vzpírala, takže na mě zase musela čekat.
„Tohle se mi ještě nestalo,“ řekla, když jsem uložila pytel prášku do kufru auta.
Když couvala z parkoviště, konečně se trochu usmála a zamávala mi z okýnka.

Tašku s většími uchy jsem si navlékla na rameno, další čtyři vzala do rukou, a vyrazila k zastávce. Po rovině se mi šlo celkem dobře, starost mi dělaly schody do autobusu.
Když jsem přecházela silnici, zaslechla jsem, že mi v kapse vyhrává telefon. Přidala jsem do kroku, ale dřív než jsem bezpečně přistála na protějším břehu, zmlkl. Vzápětí se z mlhy a deště přikolébal autobus. U zastávky si decentně pšoukl a přibral mě do sucha i s plnýma rukama zmoklých igelitek.

Uplynul týden od mé narozeninové oslavy, a já měla pořád ještě kuchyň plnou květin. Růže jsem vybrala, svázala do kytice a nechala sušit u ústředního topení. Ozdobné trávy jsem vyházela, protože kocour je okusoval a blinkal nám pak na podlahu i na nábytek. Pořád ještě mi ale zbývaly lilie, chryzantémy a gerbery zavinuté do listů tropických rostlin.
Když jsme se ráno vraceli domů, bylo jich tolik, že mě z nich bolely ruce, a maturantka s Láďou mi šli v patách a sbírali padlé květy z chodníku, což se mi zdálo báječně dekadentní.
Na oslavě se potkali všichni, co o nich píšu, s těmi, které jsem si vymyslela, a ještě pár dalších lidí. Každého jsem alespoň jednou objala, ale nikdo se nebránil, protože všichni četli, že na podzim mám zvýšenou potřebu fyzických kontaktů.
Máma seděla v rohu, oči jí blýskaly, a nejspokojenější byla, když hospoda řvala Živijó!
Hanu s Katkou jsem našla venku, jak se dělí o brčko a vedou řeči o psaní. Hana právě říkala, že odrážet skutečnost nestačí, a já němě přikyvovala: jistěže, ani já neusiluju o reportáž. Katka řekla, že by se ráda dostala za zrcadlo, ale něco jí v tom brání, možná strach, a já potichu kývala, že rozumím, ale neřekla jsem, že mně by úplně stačilo, kdybych dokázala psát o nesnesitelných věcech tak, aby byly snesitelnější, a moje psaní mělo tím pádem praktický užitek.
Někteří moji čtenáři to nejspíš chápou, protože mi za knížku posílají užitečné předměty: zapalovač, plnicí pero, brožury o ostravském kraji, čaj na spaní, nebo ponožky. Pan Vostrý mi dokonce poslal dvě stovky, a já mu tímto velice děkuji, koupila jsem za ně kus vepřové panenky, na které jsme si s maturantkou pošmákly.

Uklidila jsem nákup a konečně se dostala k telefonu.
Prostřední dcera mi řekla: „Mámo, já ti pořád volám, že se k vám chystám na oběd.
Napřed si ale musím umejt vlasy, takže dřív než ve dvě nedorazím.
Taky záleží na tom, kdy dopere pračka, před odchodem bych rozhodně měla pověsit prádlo.
Navíc se mi ještě vůbec nechce z postele, vadilo by, kdybych přijela až po třetí?
Poslouchej, kdybych to nestíhala do čtyř, určitě se ti ozvu.“

Spokojená, že konečně vím, na čem jsem, jsem si uvařila kafe a pustila televizi. Detektivka Beckettová se právě probrala po operaci srdce. Její mejkap tím zákrokem naštěstí neutrpěl. Měla jsem narozeniny, a byla jsem moc ráda, že jsme je oslavili už před týdnem a můžu si tím pádem v klidu užít den.