Vzpomínka na toho, který zůstal svůj...

"Poprosím vroucně Marii Pannu/ ať ochraňuje Julianu/ Modlitbu tichou pouštím ze rtu/ opatruj Františku a Martu." Tyto verše nenapsal mystik Antonín Sova ani katolícký básník Jan Zahradníček, ale Ivan Martin Jirous....

Umělecký kritik, básník, spisovatel, publicista a vůdčí duch českého undergroundu Ivan Martin Jirous, zvaný Magor opustil tento svět právě před rokem.

Pro někoho bouřlivák, výtržník, kontroverzní člověk, který s oblibou provokoval své okolí, pro jiné citlivý a oduševnělý jedinec.

Jaký byl ve skutečnosti? Byl takový, jakým byl. Avšak především byl sám sebou. Byl člověkem, který se nebál. Nebál se říkat pravdu do očí, ať to byl kdokoli a ať byly následky jakékoli. Říkal pravdu i  přesto, že jej za to nikdo nepochválí. Nebál se ani za totality, což mu vyneslo celkem osm let kriminálu, nebál se ani po listopadu, což mu vyneslo řadu nepřátel. Odmítal všechny pocty a různé pochlebovače posílal na ona místa kam se chodí bez doprovodu.

A v tom byla jeho osobitost. Zůstal člověkem, kterých je bohužel jako šafránu. A jako s tímto vzácným kořením by se mělo s nimi nakládat.

Magor již rok není mezi námi. Možná někde tam nahoře sedí v nějaké  nebeské hospůdce, popíjí nebeského lahváče a s posměšným  úšklebkem se na nás kouká jak se tady lopotíme......

Magor již rok není mezi námi. Avšak s námi bude pořád....

Malá poznámka nakonec:

Tato vzpomínka vznikla poněkud se zpožděním, jenž zavinila včerejší indispozice autora způsobená průběhem páteční noci....

Možná, že i v tom je nějaká symbolika...