Spisovatelé svědomím národa?

Po Michalu Vieweghovi a Ireně Obermannové, jejichž poslední knihy "obohatily" českou literaturu se vyznamenala další naše spisovatelka - Lenka Procházková

Tato bývalá disidetka a signatářka Charty 77 autorka skvělých knih o Janu Masarykovi a Janu Palachovi, ale také vášnivá odpůrkyně církevních restitucí a obnovení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí se rozhodla podpořit komunistického kandidáta na senátora Jiřího Dolejše.

Voliče vyzývá, aby svého kandidáta do Senátu vybrali nikoli podle toho, odkud přichází, ale podle toho, kam míří. "Senátní volby jsou o lidech, ne o stranách. Přečtěte si důkladně programy obou kandidátů a podívejte se, jak v parlamentu dosud hlasovali. Jestli hlasovali ve vašem zájmu, nebo za zájmy někoho jiného," uvádí.
Dolejš podle Procházkové svými názory a postoji deklaruje zdravý rozum. "Oceňuji, jak ve sněmovně vystupoval proti podvodu zvaném církevní restituce, zatímco Daniela Filipiová tuto zlodějnu kryje svou podporou. Přeji si, aby rozum zvítězil nad pokrytectvím. Je však na vás, jestli dáte svůj hlas českým občanům, nebo modrým kmotrům," uvádí na svém blogu Procházková, která sama v prvním kole senátních voleb neuspěla.
Kam až až může vést její fanatický antiklerikarismus. K plné podpoře člena strany, která v době normalizace tvrdě pronásledovala jejího otce, spisovatele Jana Procházku, autora scénářů filmů Ucho, či  Kočár do Vídně. Člověka, který přes počáteční sympatie ke komunismu se stal jeho kritikem a patřil k významným osobnostem tzv. Pražského jara. Perzekuce, která jej posléze postihla mu podlomila zdraví a zkrátila život.

K plné podpoře člena strany, proti které ostře vystupoval její dlouholetý životní partner a otec jejích dětí, Ludvík Vaculík, autor proslulých 2000 slov.

Její zuřivý odpor k církevním restitucím, respektive ke katolické církvi jí dovedla k takové zaslepenosti a mravnímu poklesu, že neváhá podporovat člena strany, která tak ublížovala jejím nejbližším.

Jaroslav Seifert ve svém projevu na II. sjezdu Svazu Československých spisovatelů v roce 1956 mimo jiné řekl:

Nejednou tu bylo zdůrazněno, že spisovatelé jsou svědomím svého národa. Není to myšlenka nová. Ba snad naopak. Zdá se mi, že tato věta má dosti blízko k frázi a řekněme raději k běžnému rčení. Stává se však někdy, že i takové rčení, vyslovené v příhodném okamžiku a v jiném osvětlení, může působit drtivě.A právě dnes chtěl bych říci: Kéž bychom v této chvíli my spisovatelé byli opravdu svědomím svého národa, kéž bychom byli svědomím svého lidu. Neboť, věřte, obávám se, že jsme jím nebyli již po více let, že jsme nebyli svědomím zástupů, svědomím milionů, ba dokonce že jsme ani nebyli svědomím sebe samých.

Bohužel, tato slova jsou stále aktuální.

Avšak budou-li oním svědomím národa lidé typu Viewegh, Obermannová či Procházková, tak nás potěš pánbu.......