Spisovatel, který jím být nechtěl

Právě před 130 lety se narodil jeden z nejpozoruhodnějších světových spisovatelů Franz Kafka. Na svět přišel v době, kdy ještě doznívala ona magičnost a genius loci staré Prahy. V době, kdy ještě stálo židovské ghetto na Starém Městě a jehož prostředí zřejmně ovlivnilo i jeho tvorbu.

Navzdory svému krátkému životu však dokázal zanechat nesmazatelnou stopu v uměleckých  kruzích doma a zvláště ve světě. Jeho život byl nenápadný, a řeklo by se i v očích mnoha dnešních lidí docela nudný. Byl abstinent, nekuřák,  vegetarián, a i k ženám měl zvláštní vztah.  Takže pro bulvár naprosto nezajímavíá osoba. Jeho dílo bylo za jeho života téměř neznámé, neboť publikoval jen několik krátkých povídek. Proslulosti dosáhl Kafka proto až po své smrti. A to ještě prakticky proti své vůli. Ve své závěti si totiž přál, aby veškeré jeho spisky byly zničeny. Což se naštěstí nestalo.

V jeho díle se projevuje osobní duševní rozpolcenost autora. Pocit vyřazenosti a izolovanosti jsou důležitými motivy jeho tvorby. Kafkovým postupem během kterého vznikla většina jeho prací bylo analyzovaní sebe samého a rozvíjení sebe sama v příbězích, které stvořil. Propojenost  Kafky jako autora a jeho literárních postav, které vymyslel, je zřejmá a zásadní. Hlavní témata, která jej zajímala a doslova  vzrušovala byla: moc, výkon moci a její příjem jí poddanými osobami, a jedinec uprostřed tohoto všeho. Dalším podstatným rysem tvorby jsou hrdinové, kteří se stávají předmětem ponižování. Ukončení příběhů jsou zpravidla tragická a bezvýchodná. V kontrastu s tím je však často humorné a ironické líčení. Za nejdůležitější Kafkovy práce jsou všeobecně považovány romány Proces, Nezvěstný (též zvaný Amerika), Zámek a povídka Proměna.

Zatímco ve Spojených státech a v západní Evropě se Franz Kafka hned po 2. světové válce zařadil mezi nejvýznamnější a nejčtenější autory moderny, ve východoevropských zemích byl až do pozdních 50. let autorem zavrženým, a to i přes to, že v Polsku i Československu již více než dvacet let existovaly první překlady „Procesu“ a „Zámku“. Verdikt, který nad Kafkou vynesly socialistické státy, se zmírňoval jen pozvolna. Rozhodující obrat v obecném povědomí a přijetí Kafky způsobila mezinárodní konference u příležitosti Kafkových 80. narozenin, která se konala 27. a 28. května 1963 na zámku Liblice u Prahy. Iniciátor této konference byl pražský germanista a pozdější předseda Svazu československých spisovatelů Eduard Goldstücker. Debata se soustřeďovala především na dva cíle: jednak zhodnotit Kafkovo dílo „z pozic marxismu-leninismu“ a zprostit jej podezření, že jakožto „ideologická výbušnina“ podrývá marxistický světonázor, a jednak nezávisle na aktuálních politických otázkách poukázat na Kafkův vztah k německo-židovské Praze a na jeho roli v české kulturní tradici. V  událostech Pražského jara a násilném potlačení reformních snah Alexandra Dubčeka v létě 1968, měla liblická konference ústřední význam. V literárněvědné debatě o dávno zemřelém autorovi se tak zostřil duch politické revolty, přihlášení se k literatuře mělo koneckonců za cíl převrat společenských poměrů.

Takže i on nesporně přispěl k obnově a dalšího rozvoje kulturního života u nás po jeho násilném přervání v podobě tzv. socialistického realismu. Jeho hledání smyslu lidské existence  přivedly na podobnou cestu i další spisovatele. Mezi české následovníky či pokračovatele Franze Kafky jsou v různých etapách své tvůrčí činnosti řazeni například: Ludvík Vaculík, Karel Pecka, Bohumil Hrabal a mnozí další.

Avšak jak je v naší zemi obvyklé, tak zatímco mnozí zahraniční návštěvníci Prahy vyhledávají místa spjatá s Franzem Kafkou, mnohý český maturant či i vysokoškolák o této významné postavě světové literatury nemá ani potuchy.

Proto si aspoň dnes připomeňme, že máme osobnosti, na které můžeme být hrdi.