Sestromuž či knihovtipník...

Jistě si mnozí vzpomenou na skvělý seriál F.L.Věk a na poštmistra, pardon spěšnoveda, Sýkoru, který vymýšlel "ryze česká" slova aby tak očistil náš jazyk od cizích výrazů.  

Samozřejmně nebyl sám. V období národního obrození byla snaha co nejvíce obohatit náš mateřský jazyk a nahradit zvláště německé výrazy těmi českými. V řadě případů se to podařilo a užíváme je dodnes jako například názvy měsíců či prostěradlo, umyvadlo, kapesník (v jeho případě to původně měla být "čistonosoplena") atd. Počešťovala se i vlastní jména a tak vznikl Vlastilmil (Patrik), Miroslav (Friedrich), Růžena (Rozálie) nebo také Dobromila. I zde se některá jména neujala jako třeba Liboslav anebo jako napřiklad u manžela Magdalény Dobromily Rettigové, který coby právník si připojil nové jméno "Sudiprav". Není ani třeba zdůrazňovat, že z Barbory Panklové se po provdání za Josefa Němce stala Božena Němcová anebo z Friedricha Emmanuela Tirsche se stal Miroslav Tyrš.

Byla to snaha si upevnit národní podvědomí a především postoj proti tehdejší módě tzv.němčení, které nebylo výsadou pouze vyšších vrstev, ale také u prostého městského člověka.

A na tuto snahu po téměř dvou staletích navazují současní komunisté. Za vřelé podpory "vlastenecké" SPD chtějí prosadit zákon na ochranu českého jazyka a proti jeho "prznění" (krásný "český" výraz). Je ironií, že v dobách jejich vlády byla média, vyhlášky či projevy plné takových výrazů jako "materialismus, internacionalismus, dialektika, kooperace, kolektivizace, proletář, efektivnost, racionální či sputnik nebo družba".

Samozřejmě, rozhovoru dnešní mládeže mnoho z těch starších vůbec nerozumí. Výuka angličtiny způsobila převzetí jejích výrazů do hovorové češtiny. Tak jako naši prarodiče navštěvující hodiny němčiny užívali slova jako lavór či lajntuch, tak dnešní mladí gůglují, lajkují, esemeskují či smajlují..

Avšak zde nepomohou nějaké zákony či nařízení. Přece nejde nařizovat jak má kdo mluvit či psát.

Ale co může napomoci, to je osvěta. A to právě by mělo být úkolem pedagogů, kteří by měli poukazovat na bohatost našeho jazyka, vést žáky k četbě. To je v současnosti velká slabina většiny mládeže. Že nečtou. Stačí vzít do ruky knížku či dnes již i tablet a zalistovat tvorbou Čapka, Vančury, Hrabala či třeba pana Wericha. Ta jejich čeština je tak bohatá, plná obratů, výrazů i "hlášek". Nenásilnou a především populární formou již odmalička vést lidi k úctě k rodnému jazyku jehož bohatost je i paradoxně způsobena přijímáním a počešťováním cizích slov. Vždyť kolik výrazů nejenom z němčiny, ale i třeba z francouzštiny a samozřejmě z latiny považujeme za vlastní.

Nejde zde o tzv. čistotu jazyka, ale především o úctu a lásku k němu.

Tak, jako jí měli naši předkové, kteří nám jej zachovali.