Před týdnem jsme si připoměli již 95. výročí vzniku samostatného státu. Konaly se různé vzpomínkové akce, kladly se věnce k pomníkům prvního prezidenta, vojáci přísahali věrnost své vlasti, prezident vyznamenal řadu osobností a i "osobností". Avšak i dnes si můžeme připomenout jedno výročí, které úzce souvisí s tím předešlým.
Právě před 95. lety 3. listopadu 1918 byl stržen Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze.
Podívejme se nejprve o jaký památník šlo:
Těsně před koncem třicetileté války, na podzim roku 1648, kdy švédská vojska Malou Stranu a vydrancovala Pražský hrad, pokusila se ještě naposled dobýt Staré a Nové město pražské. Město chránily hradby a nejsnadnější cestou k cíli byl proto Karlův most. Tehdy se zorganizovala skupina obránců, složená z nevycvičených měšťanů, řemeslníků a studentů Univerzity Karlovy, kteří vytvořili tzv. mariánskou legii. Postavili se dobře vycvičené a vyzbrojené profesionální armádě švédského království. Obránci města se rozhodli za každou cenu uhájit vstup do města přes Karlův most. Zde se postavili mnohonásobné přesile. Když jim docházely síly byl vysloven slib, že odvrátí-li se s pomoci Panny Marie nepřátelská vojska a zachrání tak Prahu před zničením, postaví jí jako výraz vděku a poděkování za ubránění města sloup s její sochou na vrcholu v centru města na Staroměstském rynku. Ne jako symbol vítězství, ale poděkování, vděčnosti za pomoc a ochranu v nejvyšší nouzi. Doufali v nemožné, doufali v zázrak. A skutečně se tenkrát v Praze zázrak stal. Pražané své město před mnohem silnějším nepřítelem uhájili.
Pražané svůj slib dodrželi. Po skončení války podali žádost císaři Ferdinandu III., který jejich návrh podpořil a jako mariánský ctitel se v této iniciativě osobně angažoval. Tak mohl být mariánský sloup po skončení jedné z nejhroznějších válek postaven. Stal se jedním z prvních mariánských sloupů v Evropě. Nebyl z mramoru a sochy z bronzu, ale z českého, hrubozrnného pískovce. Podobné sloupy byly později stavěny někdy i jako poděkování za ochranu před morovou nákazou a dalšími pohromami.
Sloup tak zde stál téměř třista let. Byl místem, kde se lidé setkávali, podobně jako dnes "u orloje" či "u koně". Patřil tak neodmyslitelně ke koloritu Starého města. Později k němu v roce 1915 přibyl další symbol našich dějin, Šalounův Pomník Mistra Jana Husa. A tak svorně vedle sebe stál Mariánský sloup coby symbolika katolictví a Jan Hus jako symbol reformace.
Tato symbióza dvou náboženských směrů bohužel vydržela pouhé tři roky. Pak přišel onen listopadový den:
Na Bílou horu byl svolán tábor lidu. Když se lidé vraceli zpět do města, byli záměrně vedeni organizátory v čele s vůdcem tzv. žižkovské bohémy a známou figurkou Frantou Sauerem na Staroměstské náměstí. Ze Žižkova přijel objednaný hasičský vůz tažený koňmi kde bylo naloženo veškeré technické vybavení potřebné ke stržení. Dav dorazil na Staroměstské náměstí před pátou hodinou večer. Původně chtěli sochu Panny Marie strhnout k nohám pomníku Mistra Jana Husa, katolického kněze, který sám byl velkým ctitelem Panny Marie a ve svých spisech o ní mluví s velkou úctou. Obecní zřízenec ale volal, že náraz dopadu zde rozbije mělko pod zemí uložený kanál. Proto bylo lano stočeno k Týnskému chrámu. Lano však prasklo, protože bylo uvázáno nízko, pod těžištěm. Když v blízkém Obecním dvoře nedostali půjčit delší žebřík, shodili zadní pravou sochu anděla. Žebřík postavili na sokl, svázané lano přivázali výše a latí smyčku na sloupu postrčili ještě výš. Tehdy se však našli i ti, kteří s tímto činem nesouhlasili a utíkali do do Obecního domu, kde sídlil Národní výbor. Kde žádali, aby bylo stržení zabráněno. Setkali se spíše s nezájmem a spokojeností, že nejsou vybíjeny obchody. Na Staroměstské náměstí přesto odjeli autem tři členové výboru, mezi nimi i Václav Vilém Štech. Když se chtěli postavit proti stržení, setkali se jen s posměchem a odporem. Štech stačil zachránit jen obraz Panny Marie Rynecké. Stržení chtěl zabránit také hrabě Václav Kounic, který na místo přijel v automobilu. Vystoupil a s holýma rukama šel proti davu. Mluvil velmi dobře česky. Byl ale ztlučen. Snaživý neznámý inženýr se nabídl, že bude akci řídit. Lano střídavě napínali a povolovali, až se sloup rozkýval a padl. Stržení provedli hlavně obyvatelé Žižkova. Jedni tahali za lano, druzí s holemi v rukou je bránili zejména proti místním obyvatelům, kteří vyběhli z domů a šli sloup bránit. Žižkov tehdy ještě nebyl součástí Prahy. Mariánský sloup tedy nestrhli Pražané. Ničení mělo ještě pokračovat na Karlově mostě shozením sousoší do Vltavy. Tomu však zabránili přivolaní vojáci a místní obyvatelé.
Tak skončil jeden z nejstarších barokních pomníků u nás a začalo to, co pokračovalo pak po celé dvacáté století. Bourání, vztyčování a opět bourání pomníků, soch či památníků.
Mariánský sloup je toho věčným symbolem.
Proto bychom si tuto událost měli připomenout, aby již nikdy k takovým podobným nemuselo docházet.
Psáno 3. listopadu 2013 v 16.30.
