Hlavní význam té smlouvy byl dvojí:

1. zastavila se probíhající jednání mezi polským a českým exilem o poválečném vytvoření česko-slovensko-polské unie, konfederace, která by časem měla přerůst ve federaci (motiv Stalinův).

2. zaručilo se obnovení předmnichovských hranic ČSR všude tam, kam dojdou sovětská vojska, s výjimkou Podkarpatské Rusi (motiv Benešův).

Do sovětské sféry vlivu nás ta smlouva ještě neuvrhla, ani nepředurčila naši cestu k socialismu. To učinil až Košický vládní program.

Na rozdíl od pana autora si nemyslím, že tato smlouva něco výrazně posunula tím či oním směrem. Naše poválečná podřízenost Sovětskému svazu vyplynula možná z jednoho procenta z této smlouvy, z deseti procent z našeho tehdejšího bolševického založení, které bylo způsobeno třemi faktory: tím tradičním českým bolševismem, tradičním rusofilstvím a dodatečnou reakcí na Mnichov 1938 (což bylo lidsky pochopitelné), ale ze zbylých 89% to vyplynulo z poválečného uspořádání Evropy, které si mezi sebou dohodly vítězné velmoci, tedy ba něčem zcela nezávislém na nějaké smlouvě. Tím neříkám, že se mi ta smlouva líbí. každý kamínek, který tvořil mozaiku naší poválečné podřízenosti SSSR je špatný: I malá špatnost zůstává špatností, ale zároveň zůstává rovněž malou, a tato špatnost opravdu byla malá.

Stále mýty o nějaké dohodě ohledně ČSR. Pokud se něco takového dělo, jednalo se o státy Rumunsko, Bulharsko, Řecko a Jugoslávie. I tak se nejednalo o nějaké písemné ujednání. Koloval jakýsi papírek, kde Britové cosi načrtli. Zcela jiný byl případ Polska. Tzv. sféra vlivu v případě ČSR nebyla na pořadu ani později, sovětský chomout si opravdu upletla sama čsl. politická reprezentace za vydatné tlačenky komunistů.

Nehledě na to, že vliv nevliv, jak jsme si ustlali, tak jsme si lehli. Jisté také je, že sověti měli všude svoje věrohodné zdroje, a to jim tlak ulehčovalo. Fascinace strýčkem Joe byla silná.