Nedávné rozhodnutí pana poslance a předsedy bezpečnostního výboru Radka Johna opět se zapojit do novinářské práce vyvolalo řadu diskusí zda je to vhodné či nevhodné. Zda nedojde či dojde ke střetnutí zájmů, zda dojde či nedojde k vyzrazení nečeho "hrozně důležitého", zda nezneužije to či ono atd. atd..
Avšak když se podíváme do historie, spatříme kolik novinářů a publicistů působilo v politice. Již zakladatel naší moderní žurnalistiky Karel Havlíček Borovský zasedl do lavic říšského sněmu. A následovali další: Karel Sladkovský, Eduard a Julius Grégrové (Julius byl majitelem a vydavatelem Národních listů) anebo Josef Anýž-šéfredaktor tohoto periodika. V poslaneckých lavicích seděli dále: Adolf Stránský, zakladatel a majitel Lidových novin, i jeho syn Jaroslav a vnuk Jan, šefredaktor tohoto listu Arnošt Heinrich, Dále Viktor Dyk, Josef Svatopluk Machar, S.K. Neuman, Františka Plamínková, a konečně i Ferdinand Peroutka či Pavel Tigrid.
Co jméno to pojem.
V tom to právě je. Tito pánové patřili ke špičce naší žurnalistiky, byli to lidé, kteří dokonale ovládali svojí práci. Takže jejich přítomnost v tehdejší politice bylo něco samozřejmého, svým způsobem obohacovali tehdejší politický život. A nikomu nevadilo, zda něco ovlivní či nevlivní, zneužije či nezneužije. Zkrátka dělali politiku stejně jako onu novinařinu.
To znamená dobře...
Pan Radek John však není ani Borovským, ani Grégrem, ani Dykem, a v žádném případě ani Ferdinandem Peroutkou.
Takže.
Jaký novinář, takový politik.....
V současnosti bohužel!!!
