"Naší zem nedáme..."

Tato výzva a další vlastenecká hesla zazní dnes na předvolebním mítinku hnutí Svoboda a přímá demokracie na Václavském náměstí v Praze.

Jistě, kladný vztah ke své vlasti, k zemi, kde žijeme, pracujeme a bavíme se by mělo být naprosto samozřejmé.  Ale...

Kolik těch, kteří se dnes sejdou pod sochou českého knížete Václava tu svou zem zná. Její historii, kulturu a přirodní krásy. Zda-li pak něco vědí právě o tomto patronu české země, jestlipak ví, že to byl právě český král Jiří z Poděbrad, který první přišel s myšlenkou integrace evropských států. Co vše vybudoval Karel IV., Že za Přemysla Otakara II. se České království rozkládalo od Krkonoš k Jaderskému moři. Že Mistr Jan Hus zdokonalil český jazyk odstraněním spřežek, které dodnes používají Poláci. Zda-li vědí kdy žil a co napsal Jan Amos Komenský či Bohuslav Balbín.

Kolik z nich navštivilo naše kulturní památky, hrady, zámky, sakrální stavby. Jestlipak znají barokního stavitele Maxmiliána Kaňku či sochaře Matyáše Brauna. Architekta Jana Kotěru, malíře Alfonse Muchu, Emila Fillu, socháře Josefa Václava Myslbeka či Václava Levého.

Kolik z nich navštívilo Národní divadlo, zda znají skladatele Antonína Dvořáka či Leoše Janáčka. Klasická díla Josefa Kajetána Tyla, Ladislava Stroupežnického. Kdo vyzdobil toto divadlo, kdo to byl Mikoláš Aleš či Vojtěch Hynais.

A kolich z nich četlo Karla Čapka či Vladislava Vančuru, zda znají verše Karla Hynka Máchy či našeho dosud jedinného nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta. Ano to byli opravdoví vlastenci.

A konečně to nejpodstatnější....

Kolik z nich třeba cvičilo na Všesokolských sletech, chodilo do skauta či dokonce je v současné době vede. Kolik z nich je členy místních spolků, které udržují národní tradice či zakládají nové. Pořádají různé akce při nichž seznamují ostatní s pamětihodnostmi regionu, obnovují památky či pořádají festivaly kde dávají prostor k propagaci českých produktů, provozovatelům rodinných farem, minipivovarům, vinařům či českým tradičním řemeslům.

To vše dělali i naši předkové. Ti, jenž když bylo nejhůře mlčky šli bránit svojí vlast... To byli ti Jarošové, Valčíkové, Kubišové, Svobodové, Kutlrvašové, Fajtlové či Buršíkové...

Ano, mlčky... Bez hulákání a bušení se v hrudi "my jsme vlastenci!!!"...

Naše vlast je krásná, máme bohatou historii, líbezný jazyk, unikátní památky i své velikány.

Tak ji braňme.... Nikoli však křikem, ale činy!

Jako naši předkové....