Utichlo silvestrovské veselí a rachot pyrotechniky či ohňostrojů. Svět vstoupil do nového roku s letopočtem 2020. Dvě stejné číslice za sebou vždy vyvolávají určitý pocit magiky a něčeho zvláštního.
Rok začal zcela normálně. V řadě divadel se konaly premiéry nových inscenací, koncertní síně zněly skladbami klasických mistrů i současných tvůrců, v hudebních klubech to žilo muzikou různých žánrů, probíhaly výstavy, přednášky a vrcholila plesová sezona. Horská střediska se plnila milovníky zimních sportů a fanouškové zase zimní stadiony či haly a povzbuzovali svá oblíbená družstva. Po celý týden proudily davy lidí do svých zaměstnání, děti a studenti do škol, zkouškové období bylo v plném proudu a ti dříve narození se scházeli na svých oblíbených místech v kavárnách, hospůdkách či na procházkách s pejskem. Na tento svět přicházeli noví obyvatelé a bohužel další jej opouštěli. Prostě normální života běh na který jsme byli po desetiletí zvyklí. A když se v médiích objevovaly zprávy, že v nějakém vzdáleném čínském městě Wu-chanu řádí nová nemoc, „nějaký koronavir nebo co“, tak tomu málokdo věnoval pozornost. Byla tu již nějaká nemoc šílených krav, prasečí či ptačí chřipka, tak není co řešit. Nikdo netušil, že to „zvláštní“ slovo se stane nejvíce citovaným a osudným pro miliony lidí po celém světě. Pomalu končila zima a všichni se začali těšit na jaro, plánovaly se letní dovolené, organizátoři různých festivalů již chystali jejich program, rozesílaly přihlášky a smlouvy pro vystoupení umělců. Začala jarní sezona ligových utkání a vrcholila příprava reprezentantů na LOH v Tokiu.
Nastal počátek března a …. ona ta „tajemná čínská nemoc“ se objevila i zde. Sdělovací prostředky začaly chrlit zprávy o přeplněných nemocnicích a nárůstu úmrtí na tuhle „zvláštní“ nemoc. Itálie či Španělsko se stali jakýmsi symbolem této choroby. Objevilo se další slovo, které jsme neznali – „pandemie“. I v naší vlasti se začali objevovat první nemocní, zprvu z řad těch, kteří se vrátili ze zahraničí, avšak jejich počet rostl geometrickou řadou. Vznikl Krizový štáb, jenž postupně přicházel s omezeními, jež v novodobé historii neměl obdoby. Byl vyhlášen nouzový stav! Utichly koncertní i divadelní sály, své brány uzavřely hudební kluby a kina. Pomyslné rolety zatáhly obchody a bez hostů zůstaly restaurace i hospůdky. Sportovní areály i tělocvičny se vyprázdnily podobně jako školní třídy či vysokoškolské posluchárny. Nastal i další fenomén, práce z domova. Již to nebyly davy lidí plnící dopravní prostředky či mířící za nákupy či zábavou. Ulice se vylidnily a bylo možno potkávat pouze jednotlivce se skloněnými hlavami, jenž se vraceli z nezbytných nákupů či úředních jednání. A když se náhodou potkali se známými, tak se většinou ani navzájem nepoznávali. Objevil se totiž další symbol této doby – roušky! Tento předmět, který jsme znali pouze akorát ze seriálů z lékařského prostředí či při medicínských postupech se staly našim nezbytným vybavením. Avšak i v tomto případě se projevila vlastnost českého člověka. Jelikož se zprvu nedostával potřebný dostatek roušek, tak se začaly šít podomácku. A opět se objevila v plné síle i lidová tvořivost a fantazie. Nosily se roušky všech barev i odstínů a staly se tak i jakýmsi módní doplňkem. Nastala podivná doba kterou snad nepamatovali ani příslušníci té nejstarší generace. Velikonoční svátky a tradiční zvyky s nimi spojené, jarní farmářské trhy a jarmarky, stavění májek, majálesy…. To vše najednou zmizelo…. Teprve s pozdním jarem došlo k uvolnění a návratu k normálu. Ale bez letních tradičních hudebních a filmových festivalů, velkých mezinárodních sportovních akcí a i největší svátek všech sportovců, olympijské hry v Tokiu musely být o rok odloženy.
Uplynulo léto, skončily dovolené, děti se vrátily do školních lavic a …. Opět jsme se ocitly ve stejné situaci jako na jaře. Zatáhly se rolety, utichla divadla, koncertní síně i hudební kluby, vyprázdnila se sportoviště i dětská hřiště. Děti zas usedli doma k počítačům a plnily zadané úkoly. Určitě „obohacení“ vládních nařízení bylo to, co naši rodiče či již prarodiče zažili naposledy po atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Hendricha v květnu 1942. Zákaz nočního vycházení! Prostě, nabízí se parafráze jistě všem známé hlášky z dnes již klasického Rozmarného léta: „Tento způsob roku zdál se nám poněkud nešťastným….“.
Avšak, jak se říká „všechno zlé bývá k něčemu dobré… „. Tak se i v tomto případě ohlédněme za tou pozitivní stránkou tohoto podivného roku. Mnozí z nás dosáhli úspěchy v zaměstnání či ve studiu, užívali si krásné chvíle se svými blízkými a přáteli, poznávali krásy naší vlasti, uzavírali partnerské vztahy nebo vítali na svět své potomky. Prostě vše krásné co přináší lidský život. A především skutečnost, že co jsme pokládali za samozřejmou součást naší každodenností se najednou vytratilo. Tak jsme si mohli uvědomit, že mohou nastat i možnosti kdy o to můžeme přijít a proto si toho třeba považovat. Ale jako v každé vážné době nastane situace kdy lidé mají najednou k sobě blíž a dokázali tak nabídnou pomocnou ruku. Obstarat třeba nákup staršímu sousedovi s nímž si předtím pouze vyměnili pozdrav, oprášit šicí stroj k výrobě roušek, uvědomit si náročnou práci učitelů a především všech v tzv. první linii – lékařů, zdravotníků, hasičů, policistů či vojáků. A tak je podpořit třeba i nějakou maličkostí jako například domácí bábovkou apod.
Tento zvláštní rok se chýlí ke konci. Do toho nového si tak odnesme to letošní poznání vážit si všeho, co jsme dříve považovali za samozřejmost včetně toho nejvzácnějšího – našeho zdraví! Přejme si, aby ten letopočet 2021 nám přinesl návrat k normálnímu životnímu stylu. Abychom mohli opět chodit běžně do práce či do škol, trávit volný čas kulturními i sportovními aktivitami a radovat se z toho, že to máme. A rovněž měli stále k sobě blíž!!!
Nuže. „Šťastný a veselý….“
