Desátý červen 1942. Datum, které patří k těm nejčernějším v našich pohnutých dějinách. Byla vypálená obec Lidice.
Obyčejná vesnice, kde po staletí šel život. Lidé se rodili a umírali, zákládali rodiny, potýkali se s každodenními radostmi i strastmi. Byla přátelství i nenávist. Lásky šťasné i nešťastné. Prostě se žilo a dějiny šly okolo nich.
Vesnice měla dva koloniální obchody, stejný počet řeznických krámů, tři hospody, krejčího, obuvníka, mlynáře a trafikanta. Byli zde tři velcí sedláci a dalších sedmnáct středních i drobných rolníků. Většina obyvatel však pracovala jako hutníci či havíři v blízkém Kladně.
Prostě vesnice jakých jsou tisíce.
A pak přišlo ráno 10. června 1942.
Co trvalo po staletí, skončilo během jedinného dne.
192 mužů, 60 žen a 88 dětí....
Autorka pomníků lidických dětí napsala:
"Památník dětských obětí války může stát kdekoli na světě, právě může stát v Lidicích..Tvořím jej s myšlenkou, že ten bezbranný opuštěný, v úzkosti semknutý houf dětí bude stát na travnaté rodné lidické pláni, aby se na tomto národu posvátném místě, kde zločin fašismu je výkřikem nikdy nedoznělým, stal neumlčitelným hlasem milionů mrtvých dětí a všech živých dětí světa proti barbarství války, nedůstojné civilizovaného světa."
K tomu už skutečně nelze nic dodat...
Proto nezapomínejme!
