Je úterý 27. června 1950 5.35 hodin ráno. Obyčejný pracovní den. Tísíce naši občanů míří do práce, do továren či do úřadů, na vesnici ženy do chlévů a muži na pole. A děti se již těší na prázdniny... Obyčejný den.
A na dvoře pankrácké věznice právě umírá žena. Umírá trýznivě a v bolestech. Poprava!
Kdo je ona žena? Je to vražednice? Bývalá dozorkyně koncentračního tábora? Udavačka gestapa, která má na svědomí desítky lidských životů?
Nikoli.
Je to česká právnička, politička, odbojová pracovnice proti nacismu, vězeňkyně a především matka...
Doktorka Milada Horáková
O její osobnosti již byly napsány stohy publikací a její život je pro většinu z nás všeobecně znám. Takže si možná mnozí mohou myslet, že je i zbytečné si tuto tragickou událost, která se odehrála před sedmdesáti lety stále připomínat. Máme přece jiné starosti. Zvláště nyní po koranovirové krizi, kdy hrozí i ta ekonomická...
Avšak
Pražský krajský výbor KSČM se důrazně ohradil „proti zkreslování a přepisování historické pravdy a proti rozdmýchávání antikomunistické nenávisti, která je vyvolávána v hlavním městě“. „Spuštěná kampaň antikomunistických fanatiků má změnit pohled na minulost, současnost i budoucnost a odvrátit pozornost lidí od problémů dneška a rizik zítřka a od kritického přemýšlení nad tím, kdo je jejich skutečným původcem,“
Co k tomu dodat.... Pouze to, že si zločiny minulého režimu musíme stále připomínat.
A na závěr si dovoluji ocitovat jak úryvek dopisu na rozloučenou, tak i její poslední slova.
Slova smíření, pokory, ale také hrdosti.
Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.
„Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…“
A také odkaz nám....
Mějme hlavu vztyčenou!
