Je úterý 27. června 1950 půl páté ráno, svítá. Na dvoře Pankrácké věznice je však rušno. Chystá se zde další ze série trestů smrti. Ke dvěma šibenicím jsou přiváděni Jan Buchal, Odlřich Pech, Záviš Kalandra a Millada Horáková.
Česká právnička, politička, bojovnice za základní lidská práva, aktivní účastnice protinacistického odboje, vezeňkyně v Terezíně a dalších německých věznicích, ale i žena a matka... Její život je již zcela dokonale zmapován a tak není třeba jej zde připomínat. Stačí jenom několik vět....
O svém životě sama prohlásila:
"Žila jsem život plný, opravdový život, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a vířil. Někdy mne otloukal a poznala jsem jeho tvrdost a těžkosti, jindy zas hladil a smál se sluncem. Byl to prostě skutečný život, a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná."
Ve svém dopise na rozloučenou napsala:
"Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. (…) Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj."
Co k tomu již dodat..
Něco přece...
Je středa 27.června 2018 devět hodin ráno, slunce je již v plném světle. Na Pražském hradě prezident České republiky jmenoval vládu, která bude závislá na podpoře komunistické strany...
