V předvečer adventu se po celé naší zemi rozzářily vánoční stromy. V městech i obcích se jejich obyvatelé scházeli k této události. Avšak již je málo těch, kteří znají kořeny tohoto zvyku.
Roku 1919 u Bílovic nad Svitavou před Štědrým večerem se spisovatel Rudolf Těsnohlídek spolu s přáteli vypravili do lesa pro vánoční stromek. V lese uslyšeli pláč, a když došli na místo, odkud se pláč ozýval, našli opuštěné malé děvčátko. Dítě dopravili na četnickou stanici. Holčičky, která dostala jméno Liduška se potom ujala jedna rodina z Brna, kteří ji vychovali. Liduška se později provdala za středoškolského profesora a odstěhovala se do Prahy, kde žila až do své smrti v roce 1997. Rudolfa Těsnohlídka osud Lidušky zasáhl natolik, že se začal zajímat o opuštěné děti bez domova. Protože k nálezu Lidušky došlo v lese pod smrkem, který Vánoce pro mnohé z nás symbolizuje, přišel s nápadem uskutečnit charitativní sbírku právě pod vánočním smrkem. Díky svému novinářskému umění a známostem s významnými osobnostmi byl šestého prosince 1924 pokácen v bílovickém polesí statný smrk, který byl slavnostně převezen do nedalekého Brna. Tady byl ozdoben a za účasti R. Těsnohlídka a ostatních významných brněnských osobností byl poprvé rozsvícen 13. 12. 1924 na náměstí Svobody v Brně. Těsnohlídek, který byl velkým obdivovatelem severské kultury, se nechal inspirovat vánočním stromem v dánské Kodani. Spolu se stromem v německém Výmaru byl Těsnohlídkův Vánoční strom republiky, jak jej sám nazval, jedním z prvních na evropském kontinentu. Pod vánočním smrkem po dobu svátků probíhala sbírka pro chudé a opuštěné děti.
Tento zvyk trval po celé období předmnichovké republiky a zvláště v období světové hospodářské krize v první polovině třicátých let plnil svůj účel v plném rozsahu. Výtěžek těchto sbírek byl určen dětem z rodin, které nejvíce zasáhla nezaměstnanost.
Avšak již o prvních protektorátních vánočních svátcích bylo vztyčování vánočního stromu zakázáno. Okupační úřady se právem obávaly shromažďování lidí a vyvolávání vlasteneckých nálad.
První svobodné Vánoce roku 1945 se již opět slavily na náměstím po Stromem republiky. Tento zvyk přečkal i první léta komunistické vlády, avšak na počátku padesátých let byl coby "buržoasní přežitek" opět zrušen.
Tradice Vánočních stromů republiky byla nakrátko obnovena na vánoce roku 1968. Tehdy byl spojen s vesničkami SOS, alternativním zařízením k dětským domovům. Hodně se v tom angažovala Irena Svobodová, manželka prezidenta Ludvíka Svobody. Lidé na to reagovali velmi spontánně. Vzniklo speciální konto a lidé přispívali do kasiček u kterých stáli skauti. Strom republiky pak byl ještě v roce 1969. V roce 1970 byla otevřena vesnička v Doubí, ale následně to bylo potlačeno. Vesničky už se nemohly jmenovat SOS, ale dostaly název určitého speciálního zařízení. Vesničky SOS totiž přišly z Rakouska, byly tudíž ze Západu a měly i křesťanský podtext. Jejich účelem bylo, aby opuštěné děti mohli vyrůstat v prostředí, které by bylo blízké prostředí rodinnému. Reakce režimu byla proto taková, že socialistické zřízení je přece na tak vyspělé úrovni, že nemusí přejímat "výdobytky" kapitalistické společnosti.
Teprve po listopadu 1989 byla tato tradice již potřetí obnovena. A doufejme, že tentokrát již naposled.
A tak se lidé opět scházejí pod rozsvícenými stromy.
Avšak.
Vědí k jakému účelu se tyto stromy zřizovaly? Nikoli proto, aby zářily a třpytily se až oči přechází.
Ale proto, aby připomněly, že je mezi námi hodně těch, ke kterým se osud zachoval macešsky, a jenž potřebují podat pomocnou ruku.
