Apetit pana knížete

Pan Schwarzenberg opět zaperlil svým osobitým způsobem řešit vzniklé situace. Přirovnal jmenování vlády s podporou komunistů k polykání nevábně vyhlížejícího obojživelníka. Polykání žížal, brouků či žab patří odjakživa ke klukovským kouskům. A nejen klukovským. Někteří si jistě ještě vzpomenou na jednoho lídra jedné strany, kterak v přímém přenosu pojídal brouka.

Ale teď vážně. Pan ministr odpověděl na hloupou otázku velmi chytře. Neboť drtivá většina našich občanů pořád nemá o skutečné pravomoci hlavy státu ani potuchy. Již od dob starého mocnářství u nás převládá představa, že to za nás někdo vyřeší. Ať to byl onen císař pán, posléze prezidenti Masaryk, Beneš či i Svoboda. Pořád si myslíme, že to je ta poslední instance, která dokáže napravit to, co se někde nepodařilo.

Masaryk měl to štěstí, že za jeho působení nanastala tak kritická situace, před níž by byl postaven v rámci bytí či nebytí.

Zato jeho nástupce si to "užil" v hojné míře. Poprvé na podzim roku 1938, kdy všemi zrazen a opuštěn byl nucen řešit dilema přijmout Mnichov či nepřijmout a bránit se za cenu obrovských ztrát na životech. Zvolit to první. Spolknul tak svojí ropuchu. A podruhé o deset let později zda přijmout či nepřijmout demisi ministrů, když pražskými ulicemi pochodovaly ozbrojené jednotky Lidových milicí, plná náměstí provolávala slávu Gottwaldovi, bezpečnost i armáda byla v rukou komunistů. A on měl za sebou pouze Sokoly a hrstku vysokoškoláků. Zvolil to první a spolknul onu ropuchu podruhé......

A Ludvík Svoboda. I do něj se vkládaly naděje. Patřil k tzv. mužům obrodného procesu. A po srpnové invazi jej sovětští maršálové nutili k podpisu tzv Moskevských protokolů. Celá naše zem byla obsazena cizími vojsky, nejvyšší představitelé internováni a jako bývalý ruský legionář dobře věděl čeho jsou sovětští bolševici schopni. Tak podepsal. A tak i on spolknul tu svojí ropuchu.

Tyto příklady ukazují, že hlava státu bývala postavena před již předem vyřešený problém, který bylo nutno pouze potvrdit i za cenu svého zatracení.

A budoucnost? Volby vyhrají sociální demokraté a komunisté, dohromady budou mít třeba šedesát procent, lidé jsou otrávení, naštvaní a proto ze vzdoru zvolí tyto strany. Pak se zaleknou a budou s napětím a nadějí  čekat zda prezident onu vládu jmenuje či nejmenuje.

A co prezident?

Opět bude osamocený, před sebou bude mít drtivou většinu levicových stran, roztříštěnost těch ostatních, politické zmatky. Anebo nejmenovat nikoho a vyhlásit nové volby za cenu ještě větších zmatků a mrhání dalších peněz?  Opět udělá to první. A spolkne tak tu svojí ropuchu.

Proto na nás záleží aby ty ropuchy nemusel polykat ani prezident, ale ani my.....