Uplynulý víkend slavila Alžběta II., královna Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, Fidži, Granady a dalších států Britského společenství šedesát let od nástupu na trůn.
Při pohledu na starou dámu, jenž obklopena svojí početnou rodinou mne napadlo jaká je to škoda, že to není i u nás.
Již bezmála sto let máme republikánské zřízení a ruku na srdce. Nebyla to žádná sláva!!!
Těch prvních dvacet jsme prakticky žili z toho, co jsme si vybudovali v rámci Rakouska-Uherska. Byli jsme sice jedinou demokratickou zemí ve střední Evropě, jenže jsme se jako malá zemička stali snadnou kořistí nejprve nacistického Německa, posléze bolševického Ruska. A naší "milí spojenci" nás bez skrupulí hodili přes palubu.....
Avšak vraťme se do současnosti. Když se podíváme na ono podivné panoptikum zvané kandidáti na prezidenta republiky naskýtá se myšlenka oč to mají země s konstituční monarchii jednodušší. Budoucí hlava státu je ke své funkci od ranného mládí vychovávana, absolvuje přiměřená studia, takže nehrozí, že mnozí zvolení prezidenti jsou takoví jací jsou. Ostudné rezignace prezidentů Spolkové republiky Německa a Maďarska jsou toho názorným příkladem.
Panovník je garantem státní suverenity, demokracie a jednoty. Státy jako Belgie, Španělsko či Velká Británie by se již dávno rozpadly, kdyby nebyly monarchiemi. Když například se Francovi pohrobci ve Španělsku pokusili o puč, byl to král Juan Carlos, který vyzval k obraně demokracie a pučisté to prostě vzdali
Samozřejmě, že se i v panovnických rodinách lecos přihodí. Avšak co jsou manželské krize či pubertání výstřelky princezniček a princátek proti všelijakým machinacím či rozkrádáním všeho možného přebuzenstvem různých prezidentů.
Mnohé monarchie jako například ve Švédsku, Norsku či Lucembursku vyjdou daňové poplatníky i laciněji. I panovníci platí daně, vlastní rodový majetek ze kterého si hradí různé aktivity. A né jako v republikách, kde ony aktivity hlav státu jdou z kapes občanů.
Jistě, oněch sto let trvání republikánského zřízení v nás zanechalo stopy, takže si monarchii u nás již nedokážem představit. Své vykonala i tvrdá protihabsburská propaganda. Učili jsme se o Rakousku-Uhersku jako tzv. žaláři národu a o třistaletém úpění pod Habsburky. Avšak již od roku 1776 byla zde povinná školní docházka, od poloviny devatenáctého století fungoval parlamentní systém, byla svoboda shromažďování, svoboda vyznání, spolčování, a od roku 1908 všeobecné volební právo.
Když se podíváme na současnou politickou situaci, tak bychom si možná raději "zaúpěli" pod oním pověstným habsburským žezlem.....
