Zloba Kateriny Kaltsogianni

Upřímně - nemám teď vůbec čas se mazlit s nějakým článkem o anetických parchantech, či protekcích - článkem, kterým bych snad mohla lidi trochu povznést k radosti. Jenže jsem před odjezdem z domova v rychlosti podlehla mailu, který mě upozornil na článek mé oblíbené blogerky Kateriny Kaltsogianni a ten jsem si přečetla. Vtáhla mě do sebe hlavně diskuse, takže napsat musím :

Vidím se, někdy po roce osmdesát, ve svých závratných skoro třiceti, uplakaná tíhou života, osamělá v noci v křesle koupeném na novomanželskou půjčku, obrovská sluchátka na uších .... bezmocně vnímám studené tmavé prázdno, jak odfukuje z manželova těla z vedlejší místnosti.
Začínám chápat, že stagnace - nepohyb toho lidského každého z nás zevnitř ven - prostě zabíjí.
Po nocích poslouchám kouzelno od Hapky, Horáčka a Kocába a dojatě pláču, abych k ránu už dospěla k racionálnímu závěru, že "všude je něco" a pak se pochlapím a s dětmi na cestě do školky už vím, že "to bude dobrý".
Postupně začínám tušit, že jestli chci svým dětem ukazovat, že žít se dá i v otevřené komunikaci, svobodně a radostně, pak se tím chlapem ochráncem v naší rodině musím stát sama. A tak dál rozpouštím své strachy a bolesti do slzí a sluchátek s panem Horáčkem, a pracuju a pracuju.
Uplynulo třicet let...
Jako chlap od rodiny jsem viditelně uspěla, naše sny ve hmotě i nehmotě jsou splněny, ze zkušenosti už říkám nahlas, že život je úctyhodná hra poznávání sebe sama.
Žiju už šťastně, protože být jiný se dnes dovoluje mnohem víc, než tehdy. A žiju také občas úplně normálně, takže teď jdu prostě na poštu. Vyberu uložený dopis a spokojeně odcházím, jenže prvním krokem na chodník beru zpátečku. Já tupec! Jak jsem se mohla zapomenout zeptat, jestli by mi vydali také dárek, co jsem objednala pro vnučku Adélku, když doklad k vyzvednutí ještě nemám, ale doručovatel včera volal, že balíček uloží na poště v Moravské. "Moje" poštovní úřednice právě neznámému pánovi u přepážky ověřuje podpis, já chápavě zachovávám bezpečnou vzdálenost a čekám. Při čekání nemůžu neslyšet rozhovor dvou mužů, oba v černém, viditelně na vrcholu svých sil, dost před čtyřicítkou, stojí za mnou, trochu vpravo: "...tak jsem tu parcelu skouknul a vona hned na mě (zapištěl) tak to koupímééé (a dál pokračoval svým hlasem) tý vaéé, slepičí mozek, tos neviděl. A kde na to asi vemu ?..."
Pán přede mnou schovává ověřené podpisy do kabely a odchází, poštovní úřednice na mě s úsměvem kyne a tak přistupuji k přepážce a ptám se. Do zad mi ale okamžitě naráží od dvou černých virálně tupý tlak a při rozhovoru s poštovní úřednicí se mi do uší derou útržky výkřiků jednoho z nich: "...předbíhá a eště dělá, že neslyší, to mám nejradši...". Tlak do mých zad sílí. Úřednice ochotně přináší dárek podle jména a prostrkuje mi okénkem doklad k podpisu.
"No konečně!" zařval chlap a přistoupil k právě uvolněnému okénku vedle mě. Ostrý tlak se ke mně přesunul zezadu k levému boku. Strach nemám, jen jsem zbaběle spokojená, že zpředu mám pult s přepážkou a milou poštovní úřednici. Zpoza chlapovy přepážky se ozývá prosba, ať nekřičí, a "moje" úřednice statečně špitne, že "paní už tu byla".
Chlap posílen konečně zájmem o jeho osobu křikne do širokého prostoru "...No jasná zemanovka! Patří ke zdi!…".
Rázem jsem přestala být zapomnětlivou babičkou a stala jsem se tím chlapem, co jsem minulá desetiletí bývala. Otočila jsem se k němu a zeptala se zpříma: "O co vám jde ?" S radostí se dal do boje: "Nesnáším, když někdo předbíhá a eště dělá, že neslyší !" vykřikl spokojeně, že mu svou pozornost konečně věnují i další čekající v poštovní hale.
Jala jsem se s vyzvednutým balíkem odcházet a polohlasně jsem dodala "Aha. Vy byste dal všechny do pořádku, protože přesně víte jak, viďte." Ale chlap se uklidnit nechtěl, viditelně znepokojen, že klidně odcházím, a další čekající už také přestává zajímat, ještě zařval : "Mám rád spravedlnost!".
Mně už byly jeho vibrace zase cizí, ale nějak samo ze mně ještě vyklouzlo : "Chápu vás, to znamená o věci nevědět nic, ale soudit rychle a rázně." Netečně jsem pocítila zpoza jeho černého kabátu to tmavé studené vnitřní prázdno, co znám důvěrně nejen od mužů už z mládí a uvědomila jsem si, že jsem šťastná také pro tu spravedlnost, že nikdo nemůže být mladší, než je.
Totiž než člověk přijde na to, že k uvolnění tmy ze svého uvnitř se musí otevřít, život může dost bolet.
A když už se konečně statečně otevře, musí ještě zakusit, že když strachy, bolesti a vzteky ze svého těla vypouští (byť beze slov) horizontálně na živé tvory kolem sebe, jeho tma se mu posílená jako bumerang vrací. Pak, když se dávka bolesti dovrší, člověk pozná, že může zůstat otevřený, protože má uvnitř sebe pod hrudní kostí čisto, a tak cizí tma skrze něj proletí jakoby nic. Tohle blažené poznání ale k člověku přichází teprve, když svou tmu vypouští s úctou k ní vertikálně, třeba do přírodních živlů, jak to dělaly mnohé moudré národy nespoutané civilizací dávno před námi. Možná jasnozřivost.

Tak můžeme pocítit, že myšlenky jsou v hlavě a jen v hlavě, takže jejich zadržováním nebo přeprogramováním trvalá efektivní změna nastat nemůže. To proto, že základem každé myšlenky je lidský cit, emoce; a emoce, jak známo od odborníků, jsou tělesnými ději.
Čili že život je hra, kterou si každý tvoří sám. Podřídit si dav strategií, že označíme společného nepřítele a pak vytáhneme jednotně do boje proti němu, je hra stará, jako lidstvo samo. Strategie nefunguje pro poznání, že nefunguje.
Jdu spokojeně s balíkem k autu a uvědomuju si, že nesu pro vnučku Adélku rozkošnou hračku, veskrze holčičí, pro emoce. A z rozhlasu pak slyším odborníka na cosi, že lidé by měli jednat korektně a bez emocí. Hm, říkám si, ale v emoční rovnováze, protože tu snad ten odborník, co se neumí přesně vyjadřovat, myslel, může jednat jen ten, kdo má uvnitř sebe místo prázdné tmy, strachu a zlosti převahu hebkého světlého čirého čista. 

Ten úklid v sobě, ten musí každý udělat sám. Třeba pak i paní Kateřina prozře a za to, že  “…se setkává s takovou zlobou…” poděkuje, protože skrze ní uvidí své nitro - jestli se přibližuje ke svému světlu, k  nedosažitelné pravdě a svobodě, nebo chce svou zlobu vracet těm lidem, kteří na její článek svobodně zareagovali.  

Mnozí třeba jen ještě nevědí, že nejdřív si musí uklízet každý sám v sobě. Bez boje, bez touhy po pomstě, s úctou k životu. Že mainstream takový úklid nikoho neučí, protože dobře ví, že výsledky takového úklidu nevedou k závislosti a podřízenosti přirozené lidskosti mocným. 

Bez sebeúklidu je povrchně bezemoční a sebevíc korektní oslava čehokoliv jen pokryteckým klidem před bouří, naplněným mocnou touhou zvítězit v souboji o to, kdo koho postaví ke zdi. 

Článek jsem proto v rychlosti sepsala pro úlevu svého svědomí, že v sobě nic nedusím, to tmavé ztěžklé jsem vypustila do nebe a země a to přeměněné lehoučké a laskavé, co ze mě teď přetéká, posílám vám, kteří čtete. Chcete-li svobodně. Děkuji všem.  

P.S. :
Prezidentem jsem přímo volila s úctou pana Michala Horáčka, protože jeho poctivou tvorbu pro lidi znám už víc než třicet let. Nevadí mi, že jsem volila marně, udělala jsem to pro sebe, pro své čisté svědomí. Radost z něj přeju všem. ————————-----------------------------------------------------------