Zdravá rodina

Podle ČTK Evropě hrozí největší nebezpečí za 70 let,klasici varují před populismem.Podle §3 o.z., ale naše “Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny...

ČTK už dne 26.1.2019 napsala, že “Evropě hrozí největší nebezpečí za 70 let, varují Kundera, Rushdie a spol.”. Prý tito klasici varují před populismem.
Mně neznámá paní Pavlíková se k článku vyjádřila na svém Blogu a v diskusi to pěkně schytala. 

Z přepestré praxe znám ustanovení § 3 občanského zákoníku, že“Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.”

V praxi jsou však lidé dál mainstreamem tlačeni do rychlosti a výkonu, aby nutně poslušně klouzali jen po povrchu, plnili své úkoly v systému a vedle toho se věnovali jen neškodným ekonomickým, politickým, případně jiným rádoby odborným hádanicím ; hlavně, aby neměli čas vnímat sami sebe, aby nezahlédli své nitro, aby se jim nezastesklo po sebeúctě a pocitu osobní svobody, aby necítili, že jim chybí radost ze svého života, aby nepostrádali své čisté svědomí, nebo aby se dokonce nerozvzpomněli na svou přirozenou schopnost sebeuzdravení svého těla. 

Krásná, dlouhovlasá, štíhlá, mladá, zjevně inteligentní a velmi dobře situovaná maminka řvala hystericky na své dvě krásné maličké děti, že “ To už stačiló !”, do sotva čtyřletého kloučka šťouchla až spadl k zemi, holčička,  ještě ani ne dvouletá se chvěla v křeči vedle a všechno sledovala, obě děti zoufale plakaly.
K mamince přistoupila starší paní, klidně řekla, že na maličké děti se neřve, a jestli mamince může nabídnout pomoc - ale dál už nedopověděla, maminka řvala na celé kolo “ Vypadněté, nebo na vás zavolám policii ”. 
Co se stalo před tím, to nevím, jen jsem pocítila, že maminku asi něco hodně trápí a pomoc okolí přijmout nechce, nebo nemůže ;  taky mě napadlo, že paradoxně se někdy hodí, že naše policie je tak často nečinná, protože něhu a laskavost trpícím matkám nemůže navrátit  nikdo, než ony samy, ani jejich muž, ani policie, ani zákon.
Možná, že právě tahle maminka je obětí domácího násilí, možná, že tatínek těch plačících dětí jen neví, jak své ženě pomoci, když sám nikdy neviděl, jak se pevný otec ve zdravé rodině chová. Nevím.

Když se každý z nás narodil z matky, zázrak zrození jsme si neuvědomovali, vnímali jsme ale dokonale nelibost zimy a hladu a svou přirozenou touhu zachovat své nové buněčné tělo. V cítění nás naše tělo neomezovalo, CÍTÍLI jsme v sobě UVNITŘ a SOUČASNĚ VŠUDE  a  svou miminkovskou poctivou citlivost jsme vyzařovali do okolí (jin). Měli jsme zdravý pud sebezáchovy, když jsme pocítili nelibost, stačilo spontánně zakřičet, aby se o naší nelibosti vědělo.
Žádní odborníci nás nemuseli učit, jak se dělá křik, tedy že, a jak, máme hlasivkami vytlačit vzduch. Zrozeni na světě jsme se se svým tělem začali seznamovat, poznávat ho, zkoušeli jsme se pohybovat, aniž bychom si uvědomovali, že tohle tělo je “moje”. Žádné chytré dospělé autority nás nemusely učit, že, proč, a jak máme svým tělem pohybovat, nemuseli nám kvalifikovaně objasňovat, že z tělíčka vychází několik konců, že dvěma z nich se lze dotýkat, uchopovat předměty a pracovat, to jsou ruce, a těm výčnělkům dole říkáme nohy, těmi se lze o Zemi opírat, lézt, chodit a běhat.
Poznáváme, že naše tělo je nám k užitku, můžeme se jeho prostřednictvím projevovat v pohybu i spočinutí. Začínáme své tělo OVLÁDAT a vedeni svým prapůvodním citem si začínáme něco MYSLET ve SVÉ HLAVĚ. Rozvíjíme do široka svou přirozenou touhu po poznání, všechno, co je nám na naší cestě na dosah, chceme ochutnat, ohmatat, zkrátka prožívat zkušenosti a poznání. Naše vědomí je formováno vnímaným okolím, valí se na nás informace ZVENČÍ. Toužíme komunikovat, propojit se s druhými, veškerý čas naší bdělosti se spontánně učíme jejich řeč. A náš rozum a akceschopnost (jang) mají žně.

Žijeme poznávání zkušenostmi.

Zrozeni poctiví, od nich se učíme i lhát, zrozeni činorodí, učíme se od nich zrychlit, nebo naopak zpomalit a “to” v sobě potlačit, zrozeni v odevzdanosti životu se od nich učíme posilovat svůj strach z nejistého, hltat jejich další a další informace, tvořit strategie, útočit, bojovat, vítězit a ovládat. 

Někteří odborníci tvrdí, že v naší společnosti jsou tzv. “zkorumpovaných odpovědí” schopné už tříleté děti. Možná tyhle děti jen moudře cítí, kam se narodily, na kom jsou prozatím závislé, a současně už rozumí, že tihle velcí to dělají takhle, takže je nutné to dělat jako oni, aby se tu dalo přežít. Přirozeně i logicky.

Co je svět světem, zdravou rodinu tvoří něžná matka a pevný otec.
V takové zdravé rodině je nezbytná rovnováha obou, při tom je třeba stále vnímat, že jsme se všichni narodili nejprve cítící a teprve pak myslící, takže “mužská” pevnost může nastoupit až jako nadstavba prvotní “ženské” něhy. O případech násilí v rodinách v důsledku “mužské” agrese se tu pro klid nás všech raději nezmiňuji, každý máme své zkušenosti.
Pro trvalý efekt je třeba spatřit mechanismus pohybu a přijmout fakt, že emoce lze jen přeměnit jejich prožitím a poznáním, nelze je racionálně vysvětlovat, nedají se vymýtit, a vytěsněné jsou jako pružina, jednou stejně vystřelí ven. 

Mateřství se naučit nedá, je vrozenou vlastností a schopností, žena svou vrozenou něhu vyzařuje do okolí, k citlivosti inspiruje muže, naplňuje ji, když svou něhou může objímat děti. Zdravě něžná matka je otevřená, o nic neusiluje, nebojuje, nemanipuluje, neintrikuje, nelže, nepodvádí. Pokud ji její intuice vede k aktivním činnostem, nikdy není jen podřízenou služkou, ale ani nevyžaduje genderovou vyváženost. Když v rodině nesnesitelně trpí, pro záchranu lidského života zdravě odchází, protože netouží ovládat ani muže, ani děti, cítí, že je ve své něze (i uvnitř sebe k sobě !) správná tak, jak se narodila.

Pevný otec je statečný, nebojí se cítit a svůj cit následovat akcí. Vyrůstal-li otec sám ve zdravé rodině s něžnou matkou a pevným otcem, ví dobře, stejně jako každý jiný muž, že i on má svůj krk, aby jím otáčel svou hlavou, takže prababiččiny proslovy, že muž je hlava rodiny, ale žena je tím krkem, co s tou hlavou otáčí, jsou pro něho dávno praxí vyvráceným škodlivým pořekadlem. 

Není třeba připomínat neradostné statistiky výsledků civilizovaného života lidí na Zemi, nás inteligentních, často vysoce vzdělaných, žijících vesměs v hmotném nadbytku. Slýcháme, že “rozum zůstává stát, čeho všeho je člověk schopen”.
Jenže náš rozum stát nezůstává, nepostojí ani na chvilku, naopak, on nás žene do stále větší rychlosti, abychom klouzali po povrchu a chtěli zvenčí stále víc, abychom se nezdržovali tím, co je tu od počátku, co je v hloubce uvnitř …
Rozum chce vládnout a tak nás žene, aby rovnováha kontralaterálních mozkových hemisfér každého z nás byla dokonale znevážena, abychom uviděli sami sebe ve své pozemské moci nadřazené všemu, že původní zázrak přirozenosti už nemá pro nás žádnou cenu. Abychom své prapůvodní dokonalé cítění potlačili, abychom přehlíželi, že planetě Zemi hrozí kolaps, že bílá rasa vymírá, že pomyslné nůžky mezi chudými a bohatými se dál rozvírají. Abychom přehlíželi, kam vláda tvrdých mužů zneuctěním citu lidskosti a nadřazeností moci peněz a ovládání svět dovedla. 

Mocní si doopravdy hrají na hybridní válku s veškerým lidstvem. 
Ti nejmocnější z nich už věří, že lze beztrestně ovládat vědomí všech.

Proto je třeba si připomínat, že si můžeme dovolit vnímat, že všechno souvisí se vším a že si můžeme zachovat svůj vnitřní klid laskavosti.
Že můžeme žít své právo na zdravou rodinu.
Mateřství a něha v ženě jsou vrozené, proto zdravé ženě zmar nehrozí. Proroctví Dalajlámy, že  “Svět může být zachráněn ženou ze západu.” nezbývá než vyložit tak, že “ženou” je zde míněn vrozený cit lidskosti každého člověka (jin), takže nejvzácnějším lidským artiklem naší doby je cítící pevný muž.
Muž je ale povinen se navracet k sebeúctě a sebedůvěře a tak své poškození nezdravou rodinou postupně rozpouštět, aby jej nepřenesl na své potomky.
Zdravě pevný muž si jistě pro život nevybere ženu bez něhy, a naopak zdravě něžná žena nemá důvod pevného muže opouštět.
Každému z nás zraněných nezbývá, než pracovat na sobě.

Jedinečná zjištění o nutnosti návratu k rovnováze nejen našich mozkových hemisfér, ale také návratu k rovnováze lidskosti a k etice nabízejí vědci napříč odvětvími, za všechny si dovoluji připomenout famózní práci s přímo symbolickým názvem “Mozek a jeho člověk, Mysl a její nemoc” autorů Horáček Jiří, Kesner Ladislav, Höschl Cyril, Španiel Filip, et al.;  GALÉN 2016.  

Každý z nás je zodpovědný za vlastní život, proto jsme povinni sebereflexí nepřetržitě sledovat, zda si laskavě zachováváme svůj názor, nebo zbaběle a pohodlně dovolujeme mainstreamu, aby naši pozornost odváděl od nás zevnitř k informacím ven.
Uvnitř sebe při tom stále volíme, zda v nás přežívá náš strach a svůj život tak podřízujeme touze “mít a ovládat”, nebo se odvážně odevzdáváme návratu ke své vnitřní něze a tak plujeme k vysněnému “být a milovat”. Možná, že odpověď na sociologickou otázku “mít” nebo “být” skutečně zní, že obojí má být v rovnováze.
Chceme-li nebýt neteční k potřebám zachování lidstva a trvale udržitelného rozvoje, musíme v sobě rovnováhu “být” a “mít” oživit v tom přirozeném pořadí, jak jsme jej každý na sobě poznali od narození - co je prvotní a nesmrtelné a co je druhé, neboli z prvního vzešlo. 
“Mít” bez “být” není možné.

Dejme pozor, námi zvolená cesta se poctivě zrcadlí v našem každodenním životě nejen v naší rodině.

Protože myšlenky každého z nás jsou k životu puzeny citlivostí našeho podvědomí.
Jestli jsme v sobě citlivost už přidusili, máme ještě šanci…