Umí to jen jeden člověk - údajně sluníčkář.

Nebyla jsem schopná pohybu a pomyslela jsem si, že i kdybych měla u sebe foťák, tenhle příběh se vyfotit nedá... Teď je mi to jasný, pletla jsem se, Důkazy jsou v Blogu Marek Trizuljak, jak přičaputalo jaro.

Přijela jsem k nám na polosamotu v Českém ráji z Prahy po několika dnech až včera v noci za tmy, a věděla jsem, že hned ráno půjdu ještě bosá do zahrad a bude to silný.
Bylo to silnější, než jsem si mohla vymyslet, protože v neoplocené zahradě se popásala mladá srnka, která na podzim v polích při senoseči přišla o část přední nohy a já ji tenkrát hned ráno uviděla, jak se mi přišla do té zahrady schovat před hlučnými stroji.
Moc jsem si přála, aby přežila zimu.
Teď koukám, když chce ukousnout trávu, lehá si na prsa, zdravou nohu stáčí mistrně pod sebe a spokojeně se pase. A vedle ní doprovod, zdravý, trochu větší, trpělivě vždycky počkal, než ona se zase zvedne, aby spolu popošli dál. Nebyla jsem schopná pohybu a pomyslela jsem si, že i kdybych měla u sebe foťák, tenhle příběh se vyfotit nedá.
Pak proběhl normální jarní den, taková neděle vysluněná svou nepolapitelnou jarní boží prostotou. A vracím se domů pod střechu a spouštím stroj a koukám tady od pana Trizuljaka na fotky jak přičaputalo jaro.  A je mi to jasný, pletla jsem se, i příběh naší srnky by se dal vyfotit, ale umí to jen jeden člověk. Důkazy jsou v Blogu Marek Trizuljak - Kde se jen to jaro vzalo? Přičaputalo.

Dojatá a vděčná slova díků nestačí.