Hereze, inkvizice, trest a osvícení.

Hereze je kacířstvím, porušením, snahou o revizi některých dogmat, zastávání názorů odchylných od oficiálních. Inkvizice je církevní institucí vyhledávající a soudící kacíře, přísným, fanatickým zkoumáním. Co mi to jen připomíná?

Hereze (podle slovníku cizích slov ABZ.cz) je kacířstvím, a také porušením nebo snahou orevizi některých dogmat, resp. zastávání názorů odchylných od oficiálních.
Co mi to jen aktuálně připomíná? 

Inkvizice, dříve inkvisice (podle slovníku cizích slovABZ.cz) je církevní institucí vyhledávající a soudící kacíře, resp. přímo přísným, fanatickým zkoumáním a vyšetřováním…
Co mi to jen aktuálně připomíná?

Totiž celý život o mně druzí říkali, že jsem “příliš cítící”, rodiče hledající na mně jako svém potomku alespoň něco normálního, říkali trochu smutně, že aspoň se dobře učím, když už jsem šeredná, a dodávali o mně rádoby odborný soud: “prostě má moc vyvinutý smysl pro detail”. Rebel a heretik.
Už v dětství jsem se pochopitelně patřičně nenáviděla přesně za to, že jsem přišla sem, na Zem, kde si všichni jen cosi pokrytecky předstírají, lžou a rvou se kdo s koho. Žádná láska. Samozřejmě jako všichni na Zem zrození z toho bezrozměrného Univerza jsem po vzoru autorit začala naivně věřit, že lásku tady na Zemi dostanu od někoho z nich, od nějakého člověka. Asi.
Nejdřív od mámy, ale ta byla tak ustaraná a uhoněná prací (aby se ona, z východoslovenských kotárů zalíbila buržoa tchyni), že nás děti nestihla za celý život ani pohladit.
Táta mi dal jasné info, že muži tady na Zemi necítí nic, i právně správně jsou jako stroje, a pokud něco cítí, milují hudbu a jsou i laskaví a zruční (jako byl on), musí se zahalit do krunýře tvrdosti, příliš necítit, nemluvit a zrychlit. Táta nebyl heretik.
“To aby nevypadal jako blbec” dodával k tomu můj prvorozený syn s mnohem vyšším IQ, než jen 107, už když byl v pubertě na gymplu a svého dědu zkoumal nejen sociologicky.
Mě mladičkou, naivní, svobodnou a bezdětnou, ale do Voříška už zamilovanou, přijali na Karlovu Univerzitu studovat práva horko těžko, protože tátův bratr lékař v sobě odvahu k herezi nalezl už jako mladíček lezoucí po skalách, a tak v 1968 emigroval s celou svou rodinou přes Kuwait do Německa.
Táta říkal, že největší životní prohra je, když se člověk poníží ke lži. Taky ale říkal, že on není kolaborant (jako prý je jeho bratr), protože on nepotřebuje k životu nic víc, než je schopen si poctivou prací vydělat tady doma. A peníze, protože nejsou zboží, se nesmí ani prodávat, ani půjčovat. Člověk, říkával taky táta, když nemá dost, musí se uskromnit, aby mu stačilo to, co má, nebo může víc pracovat, aby víc vydělal, a pak mohl trochu víc rozhazovat, když to, co má, je mu málo.
Oba tihle bratři, moji předci, kluci Pudilové, nejspíš uvěřili svým rodičům, kteří prožili obě světové války, podle svých slov “v padesátých letech o všecko přišli” a do svého laskavého smíření se smrtí (ve věku 93 a 87 roků) opakovali statečně hlasitě i jako důchodci uprostřed v období kvetoucího socialismu, že “…pravdu říkal tatíček Masaryk, stačí se nebát a nekrást.”. Oba byli heretici.
Teď nedávno jsem se dočetla v jedněch novinách vydávaných oficiálně v našem právním státě hlavním proudem, že “Masaryk byl určitě psychopat, Hitler naopak ne”, a předevčírem v týchž dokonce, že  “Hus s Metodějem přežití.”           
Tak a nastalo moje “Už toho mám dost!”, to abyste si vyložili správně znamená, že už opouštím poslední zbytky své úcty k tzv. autoritám, protože moje Pravda se mi hrne zevnitř z prostředku, jako rovnováha lidskosti vládnoucího citu se službou rozumu.
Jan Hus je mým Mistrem navždy.
Totiž v našem Klubu na Fb nějaký chytrouš napsal, že “…Neexistuje snad nic zbytečnějšího, blbějšího a otravnějšího, než … na komerčních rádiích…” a další expresivní výrazy následovaly. Jako správce Klubu jsem se pána dovolila zeptat, zda na tenhle svůj bol má nějaké inspirativní řešení pro všechny, nebo se na Fb potřeboval jen tak vyprázdnit? 
A pán mi odvážně (nikoliv hereticky, viďte) odpověděl, že řešení má. Prý pro “duchovní povznesení moderátorů, dramaturgů a majitelů komerčních rádiových stanic, prostřednictvím meditace a instrukcí vašeho(myslel našeho pozn.aut.) úžasného meditačního klubu doporučuje kruhové tanečky na rozkvetlé louce, s květinovými věnečky na hlavách a okvětními lístky za ušima a mezi prsty u nohou.”.
Chudák jeden, jede jen tvrdě a rychle.Takže si nestihl ani správně přečíst, že klub není meditační, ale mediační, a že autorská mediace má s meditací pramálo společného, protože od svých problémů neutíká, neuzavírá se, proto nic neodmítá, nevzteká se, netvrdne, ani neútočí. Své kalné těžkosti si v každodenním životě poctivě prožívá uvnitř sebe, aby je poznala. Odevzdává se na tenký led své temné nejistoty, ví, že jen tak se přirozeně rozsvítí.
Proto každého člověka přirozeně sebeuzdravuje žití, cítění a myšlení autorsky jedinečné, na autoritách nezávislé, odvážně niterně přirozené. To je asi zase ta heretika.
Uzdravené buněčné tělo je korpus delikti i pro zaryté materialisty, i pro meditační experty.
Čiliš neboliš (jak říká úžasný filolog, doktor Franta), když si bolest z inkvizice a trestu prožijete poctivě uvnitř sebe uprostřed (to už říká i řada jiných akademiků a profánních odborníků), začnete se sami sobě smát náhle naplnění pro život čilostí a radostí, která svítí. Osvítíte se.
Už přece víme, že jde především o poznání sebe sama. O tu vesmírnou zákonitost, že lidský duch má záměr v buněčném těle poznat všecko. Takže volba, zda aktuálně chcete žít jako heretik, nebo raději jako inkvizitor, je jen a jen na Vás. Před sebou neutečeš. To je ten detail :D.