Úchyl v Německu...

Je to už pár let, co jsem svému muži připravila jeho oblíbený oběd. Milované bramborové knedlíky s pečení a zelím. Marně lovím v paměti, ale myslím, že od té doby jsme je neměli. Mít a nemít deset tisíc je přeci jen rozdíl.

Bylo pondělí, pomalu se blížilo poledne a muž měl odcestovat do Německa. Tak jsem se ho zeptala, jestli nechce dojíst tu dobrůtku, co nám zbyla od neděle. Samozřejmě, že nepohrdl. Seděla jsem u něj a láskyplně sledovala, jak mu mnou připravené jídlo chutná.

Pravda, trošičku to převaloval v ústech jako horký brambor, přihřála jsem to trošku víc. Nakonec však hrdinně polkl. Zároveň však hrůzostrašně vyvalil oči tak, že v ten moment vypadal jako Hurvajs, protože mu neuvěřitelně běhaly ze strany na stranu, nahoru dolů. Popadla mě panika, že se dusí.

„Zuby!!!“ zařval jak tygr v kleci a zoufale začal příborem přehrabovat všechno jídlo v talíři v naději, že je nespolkl, ale že mu tam vypadly. Přehraboval notnou chvíli, než to vzdal, boj předem prohraný. Nešťastně se na mě podíval a ještě nešťastněji hlesl: „já jsem si sežral můstek“. „Jaaak sežral??? Snad jsi to musel cítit. Vždyť jsou to tři zuby!“ nechápavě jsem se divila nahlas.

„Asi se mi vlepil do toho knedlíku, a jak to bylo horké, tak jsem to honem polkl. Prostě nevím. A já se na ně tak těšil.“ Úpěl manžel a najednou se zarazil a začal panikařit. „Panebože, co teď budu dělat, co mám dělat, jak pojedu do Německa a jak tam budu vypadat s tou dírou v puse. Jako já jsem sežral deset tisíc!!!“ Pobíhal po domě a nebylo možné ho utišit.

Napadlo ho zavolat známé sestře, je zdravotnice, třeba bude vědět co s tím. Těžce jsem musela popírat záchvaty smíchu, které se o mě pokoušely. Následně jsem musela popírat dávivý reflex, protože dostal radu, pokusit se můstek vyzvracet. V momentě, kdy jsem málem zvracela i já a manželovi popraskaly všechny žilky nejen v očích, ale i pod očima, volala známá, ať nezvrací, že doktorka říkala, že se mu to nepodaří, že zuby jsou těžké.

To už jsme zjistili sami. Já s převráceným žaludkem a manžel vyzvracený z podoby, oči jak dva fialové cucfleky, ovšem zubíky nikde. A tak nezbývalo, než přejít na plán B. Vždycky totiž existuje plán B. Život to tak nějak prostě zařídil.

„Přece ty zuby jen tak nespláchnu do záchodu. Víš co to je? To je deset litrů v hajzlu! A to doslova! A snad je nebudu někde v Německu šťourat na benzínce ze záchodě. Panebože, panebože, co mám dělat? Vždyť já jsem měl být už dávno na cestě. Jak dlouho to může trvat, než projdou zuby skrz střeva a budou celé??? Chrlil můj drahý muž všechny své myšlenky nahlas.

A tak povídám manželovi: „Pojď, sedni si, uklidni se a já ti řeknu, jak to uděláš.Půjdeme teď do našeho obchodu. Máme tam takový hezký, plastový cedník, a i celkem velký, do něj se trefíš. Až to na tebe přijde, žádná benzínka, ale hezky příroda, lesík a tam to pěkně v klidu a nikým nerušen provedeš. Kanystr s vodou v kamionu máš, rukavice si můžeš vzít taky v obchodě.“

A tak se manžel uklidnil, vyzbrojen cedníkem, rukavicemi, kartáčkem na zuby na očištění a taky placaticí slivovice na dezinfekci, se vydal na cestu. Den nějak uběhl, nepočítala jsem, že to bude mít vcelku rychlý průběh. Večer mi přišla radostná SMS: „Mám zuby!“

Když manžel popisoval, jak šel v Německu přes benzínku k nedalekému lesíku, vyzbrojen cedníkem a kanystrem vody, dostala jsem záchvat smíchu. „Vypadal jsem jak nějaký úchyl, ještě jsem jim tam utrhl rukavice, abych ušetřil ty naše nové.“ Slzy mi tekly při té představě, jak se krade směrem k lesu, hledat v cedníku svůj můstek.

Popisovat co se dělo potom asi nebudu, i když to znám. Klacíček a voda….. prý to byl nádherný pohled uvidět svůj můstek v cedníku hned na první pokus. Doma ho pak ještě manžel vyvařil ve vodě a celý šťastný volal zubaři. Ještě jsem ho stihla varovat, ať mu hlavně neříká, kde ten můstek vzal.

Můstek drží dodnes. Manžel se vesele zubí, jen já jsem tak trošku zanevřela na ty knedlíky. Vidět naprosto zoufalého, vystrašeného a současně nepříčetného manžela nebyl zrovna zážitek, který chce člověk prožívat znovu. A tak jsem se přeorientovala na noky. Manžel je zbožňuje a hlavně si s nimi současně nepolyká zuby. Jo, a abych nezapomněla, …… ušetřili jsme deset tisíc!