Chodci, kteří v noci nesvítí

Milovníci svobod se bouří proti další povinné buzeraci s reflexními vestami. Jako dospělí svéprávní lidé vědí, jak se v noci obléci a nechtějí, aby je stát šikanoval další povinností. Jako milovník svobod chápu. Na druhé straně, mezi nejrůznějšími šikanózními předpisy, tento návrh není z těch zavrženíhodných. Trochu pochopení pro řidiče je na místě, jsou to také jenom lidé. Nejlepší je občas vystřídat role.

Odpor proti tomuto návrhu, kromě neochoty měnit oblíbený dress code, vyvstává z obvyklých zkušeností s praxí zákonodárce a policie. Nejprve firmy z příslušného oboru zbystří a pokusí se prolobbovat takové znění zákona, který bude nutit chodce nosit, co nejdražší výrobky v dané kategorii. Pak poznatky z policejních kontrol, kdy policisté budou přeměřovat, zda reflexní plocha není snížená o 1 cm² oproti zákonnému minimu (jako např. pokuta za přecházení na červenou v liduprázdné ulici).

Pokud se nám podaří přenést přes počáteční odpor, můžeme akceptovat další významný moment. Není to vůbec špatný nápad občas udělat něco pro druhého, tedy jako chodec pomoci řidiči. Nemusí jít vždy jen o bezohledného piráta, který je schopen smést chodce blikajícího jako vánoční stromeček. Může to být únava nebo chvilková nepozornost, v jejímž důsledku i jinak poměrně rozumný řidič srazí chodce. Anebo také chodec, který si myslel, že uskočí a nějak blbě se mu zvrtla noha a nestihl to. Anebo se tak nějak zamotal víc ke středu silnice a to auto fakt neslyšel. Všechny situace, kdy člověk jaksi přecenil své síly, a to fatálně.

Noční viditelnost chodce je pomoc těm řidičům, kteří nejsou právě v optimální formě. Ale nejen jim. I těm, kteří nic nezavinili, jen ten chodec byl opravdu prakticky neviditelný, a ještě byl tam, kde být neměl. Běžně se nikomu nežije dobře s vědomím, že svým autem srazil člověka. Stokrát si může opakovat, že to nebylo jeho vinou. A když už chce někdo nutně umřít, ať do toho netahá jiné lidi.

Hodně pomůže, pokud vstoupíme do role (pro anglofily do bot) někoho jiného. Když sedím za volantem, nechápu, jak ten maník může jít po té úzké rozbité silnici bez krajnic, patníků a čar v tmavém ohozu od hlavy k patě. Jako chodec se pošklebuju nad tím, že budu muset mít odrazku na zadku. Není však zase tak blbý nápad občas si vyjít navzájem vstříc a představit si sebe jako toho druhého. A zamávat si, kámo jsem tady, vidíš mě.