Otázkou je, zda soucit s pozůstalými je důvodem k tomu, aby poškozený nevymáhal po dědicích náhradu škody. Soucit není liberačním důvodem, který by škůdce, v tomto případě sebevraha, zbavoval povinnosti škodu nahradit a tak poškozený má právo vymáhat náhradu škody po dědicích.

Sebevrah skočí z mostu na dálnici a padne na auto, které v důsledku toho se převrátí a v něm zahyne živitel rodiny. Mají projevovat pozůstalí lítost se sbevrahem? Jiný sebevrah úmyslně vjede do sloupu mostu odrazí se a vozidlo v protisměru, aby vyhnulo srážce prudce vyjede do příkopu, v důsledku čehož  utrpí cestující úraz s trvalými následky. Má takto poškozený mít lítost a nepožadovat po dědicích sebevraha odškodnění za snížené společenské uplatnění, což pojišťovny z povinného ručení dosud nehradily?

Byla podniku způsobena někým škoda? Pak se samozřejmě vymáhá. Třeba i na dědictví. Já to považuji za samozřejmé. Vy ne?

  PS: Vy zřejmě nevíte, že mnoho takových škod se vymáhá na pojišťovnách (ať jde o automobil na přejezdu nebo nešťastnou náhodu (byť nedokázanou sebevraždu) pojištěného člověka.

České Dráhy jsou jen zoufalou a drahou ukázkou toho, jak stát nedovede a nemůže umět vést ekonomickou jednotku, protože mu chybí ekonomické signály. Takový pěkně zakonzervovaný socialismus.

No jo, vymáhat po pozůstalých, to by jim šlo-ale platit těm, kteří zmeškali díky zpoždění vlaku kvůli pracem na trati nebo bůhví čemu, to nedělají ani náhodou. Takže-hyeny prvního řádu

Zpoždění kvůli práci na kolejích (oznámených) může pasažér předpokládat.  Zaviněné zpoždění již odškodňují (na rozdíl od praxe předchozích dvou století).