Mít dítě je dar, nikoliv právo.

I když se předkládají racionální argumenty, jsou témata, u kterých neobstojí a Váš názor bude okamžitě odmítán jako „zpátečnický“ a „netolerantní“. Týká se to například potratů, eutanazie nebo adopce dětí registrovanými partnery. A právě tento morální a politický problém jsme dnes projednávali na vládě. Skupina poslanců předložila návrh zákona, jehož cílem je umožnit osvojení dětí homosexuálními páry, které žijí v registrovaném partnerství. Vláda nakonec nezaujala žádné stanovisko. A je to škoda, protože podle mého názoru by tomuto nápadu slušelo negativní stanovisko, které jsem navrhnul a také pro něj spolu s šesti ministry hlasoval. A to hned z několika pádných důvodů.

Zastánci osvojení tvrdí, že nebiologický partner či partnerka nemá k dítěti žádná práva. To v praxi prý přináší celou řadu problémů nejen v každodenním životě registrovaných párů, ale i v obtížných životních situacích, např. v případě rozpadu partnerství nebo úmrtí jednoho z rodičů. Pokud je poukazováno na dva typy rizikových situací, a to rozpad partnerství nebo úmrtí biologického rodiče, lze odkázat na zcela standardní postupy, kterými lze postavení dítěte řešit, a to stejně jako u ostatních spolužijících osob. Například adopcí pozůstalým partnerem, je-li to v zájmu dítěte nebo poručnictvím, kdy poručník je zákonným zástupcem dítěte. Lze tedy uzavřít, že výše uvedené problémy právní řád již nyní dostatečně pokrývá. A navrhovaná norma je tedy z právního hlediska zcela nadbytečná.

Zastánci adopcí dále argumentují, že jde o zásadní problém velkého počtu lidí. Ovšem to vůbec neodpovídá realitě. Z údajů ze sčítání lidu z roku 2011 vyplývá, že celkově v domácnostech, které jsou tvořeny registrovanými partnery, žilo celkem 46 závislých dětí. Nejde tedy o zásadní problém, ale o marginální záležitost, kterou právní řád umí řešit dostatečně (viz argumenty výše).

Zarážející je rovněž suverénnost s jakou vystupují zastánci adopcí dětí homosexuálními páry. V odborné literatuře lze vypozorovat především zásadní neshodu odborníků týkající se adopce či výchovy homosexuálními páry. Někteří odborníci v ČR upozorňují, že ani uchazeči o osvojení z řad heterosexuálních párů nejsou dostatečně psychologicky zkoumáni, natož aby byla možnost zkoumat kvalitu homosexuálního páru z hlediska zájmu osvojence. Vychází se mj. z předpokladu větší nestability těchto svazků.

Právo, morálka, psychologie i sociologie jsou zajedno v tom, že v případě jakéhokoliv rozhodování o dítěti má být zohledněn zájem dítěte či dobro dítěte. Pokud je to možné, je třeba brát v potaz i názor dítěte, pokud je schopno ho vyjádřit. Pokud dítě vzhledem ke svému věku nemůže racionálně zvážit výhody a nevýhody života v homoparentální rodině, pak je evidentní, že má jít především o dobro stejnopohlavního páru, nikoliv o „dobro“ dítěte. Dítě a lidský život jako takový je vždycky DAR. Z hlediska menšinového nátlaku homosexuálů a uměle vytvářené diskriminace je v takové tezi vždy přítomno pojetí, že dítě je VĚC, na kterou mají „právo“ ji mít.