Lidská bída na moři

Jako tátovi od rodiny mi ze zástupu anonymních uprchlíků utkvěla fotografie dítěte, které si předávají ruce dospělých přes ostnatý drát na turecké hranici. 

Běženci prchají před válkou. Vypukla v Sýrii, v zemi náboženské tolerance, kterou otrávily bojové plyny chemických zbraní. Po prvním návalu soucitu si člověk musí položit otázku: jak lze na tohle rozumně odpovědět?

Jako občan se musím ptát, kde jsou dobré zkušenosti s přijímáním cizinců. Kde se v České republice podařilo úspěšně integrovat uprchlíky? Co bylo předpokladem takového úspěchu? A kde to naopak nevyšlo a proč? Předpokládám, že zárukou úspěchu nebyl jenom policista střežící hranice v uniformě, ale i někdo, kdo uměl přijmout, podat ruku, vyjádřit solidaritu a doprovázet den za dnem. Bez účinné pomoci spolků a odvážných lidí, co mají srdce, se žádná integrace nemůže podařit. 

Mnoho z těch, co hledají spásu za mořem, muselo dát všechny úspory své i svých blízkých do rukou podvodníkům. Jak se rozhodovali? Co si představovali, že na konci cesty asi najdou? A jak žili tam, doma, ve městech nebo na venkově? Vyhodnotili všechna rizika a nástrahy cesty? Zajímalo by mě, kde je nějaká spolehlivá rešerše, která by ukázala, jaké měli informace a jaké hrozbě čelili, kdyby se naopak rozhodli zůstat.

Pokud si totiž nepoložíme otázku, proč odcházejí a na základě čeho se rozhodují, nebudeme umět účinně jednat. Stojíme totiž na opačném konci jejich cesty, odkud nelze rozumět úplně všemu.

Jako politik nakonec vidím, jak důležité bude naslouchat voličům. Bude třeba také trpělivě vysvětlovat, jaké naše rozhodnutí bude mít dopady. Mohou být totiž nezamýšlené, mohou být dlouhodobé. A to nejen na nás, ale i na naše sousedy nebo na země, které se již dnes v Evropě drobí podle etnik nebo náboženství.

Strach není dobrý rádce. A přitom musíme vzít vážně i varování bezpečnostních expertů, že se do lodí s utečenci zkoušejí dostat radikální bojovníci připraveni roszévat hrůzu v evropských zemích.

Je to skutečná výva dnešní doby. Pravidla zemí EU tady narazila na obchodní zájmy kriminálních živlů a překupníků s lidskou bídou. A pokud je v moderní době na světě větší počet zotročených lidí než kdy jindy v historii, teprve zahlédneme rozsah této výzvy. Mnoho z uprchlíků totiž nakonec nemá čím zaplatit a nabízejí to poslední, co mají. Svou svobodu. Stávají se z nich moderní otroci.

Tato chvíle vyžaduje odvahu. Rozhodnutí, které nás čeká, je výsostně politické. Rozhodujeme sice o uprchlících, ale také o budoucnosti naší země i celé Evropské unie. I proto je tak důležité, abychom uvažovali nejen o problému, ale kladli otázky a odpovědně pracovali na strategii a hledali konkrétní řešení.

Marian Jurečka