Kdo nekrade, okrádá rodinu!!

V souvislosti s obtížnou ekonomickou situací se čím dál častěji mluví o tom, že se sociální stát stal přežitkem. Mnozí zdůrazňují, že model sociálního státu je příliš nákladný, že se stále zadlužujeme a že jej nejsme schopni financovat. Každý rozumný člověk má pocit, že takhle to dál nejde. Politici hovoří o zneužívání sociálních dávek a nutnosti zásadní změny sociálního systému. Nejčastěji pak dodávají, že je přece nutné snižovat náš státní dluh. Skoro by jeden nabyl dojmu, že jsme se jako národ na sociálních dávkách neskutečně napakovali. Těch 1,7 bilionu veřejného dluhu jsou přece slušné peníze!

Jenže to tak není. Nůžky společenského a sociálního postavení se stále rychleji rozevírají. V České republice totiž žádný štědrý sociální stát ve své podstatě není. Přiznejme si, že zde máme ve skutečnosti pozůstatky socialismu, stále v duchu hesla kdo nekrade okrádá rodinu, které je vylepšeno tunelováním všeho, co lze tunelovat, dokud to tunelovat jde. Pokud bychom měli funkční stát a funkční sociální stát, pak bychom nikdy nemohli rozdávat více, než si můžeme dovolit. A pokud bychom byli schopni zamezit rozkrádání, pak bychom měli prostředků dokonce více, než v současné době potřebujeme. Když někdo z nás obdarovává potřebné, pak dáváme tomu, o kom jsme přesvědčeni, že naši pomoc opravdu potřebuje. Koneckonců o České republice je známo, že vyniká štědrostí například ve využívání dárcovských SMS. Především však dáváme z toho, co jsme si vydělali. Nikdo, z těch co to mají v hlavě v pořádku, si přeci na dary nepůjčuje!

Bohužel za posledních dvacet let se okruh příjemců veřejných prostředků dramaticky rozšířil. Na jedné straně bychom stěží nalezli firmu, která nečerpá nějaké dotace a na straně druhé se u osob s postižením nelidsky zkoumá, na co mají vlastně nárok, a systematicky jsou přesvědčovány, že jsou vlastně tak nějak všichni zdraví. Nadto se z veřejných prostředků dvacet let tunelovalo, co to jen šlo, od počátků privatizace až po dnešní dny. Dnes se to trošku zbrzdilo, protože všechny velké balíky peněz už jsou pryč a musí být vymýšleny složitější tunelovací mechanismy. Ale například v případě dotací EU to zas až tak složité není jak se nyní ukazuje. Když si jako občan uvědomím tuto vražednou kombinaci, pak si říkám, že je vlastně zázrak, že náš (ono to slovo „náš“ se mi nechce moc používat, považuji jej za zavádějící) státní dluh je „jen“ 1,7 bilionu korun.

Tento stav se dost těžko zlepší. Pravice nás zatěžuje nekompetentností a spolupodílnictvím na onom tunelování veřejných peněz a levice nám říká, že zvýší daně (bez ohledu na skutečnost, že velká část podnikatelů již více na daních prostě neodvede) a zároveň slibuje nemalé zvýšení minimální mzdy, která povede k ilegálnímu chování, neboť trh „vyřeší vše“.

Z této zapeklité situace vede jen odvážné řešení, které je ovšem překvapivě jednoduché. Musí jej ale všichni pochopit.

Minimální mzdu zvyšujme maximálně o inflaci. Výrazným zvýšením nikomu nepomůžeme. Vedlo by to k snížení výkonu ekonomiky a tím paradoxně ke zvýšení nezaměstnanosti. Naopak upravme míru zdanění a odvodů tak, abychom většinu finančních prostředků, které v rámci sociálních systémů přerozdělujeme, dokázali ponechat občanům a v jejich rodinách. Upravme na stejnou úroveň daňové odpočty na poplatníka a na děti, a neutrácejme za systém přerozdělování sociálních dávek tam, kde to není nezbytné.

Cestou je totiž daně nezvyšovat. Zvýšení daní nepovede k vyššímu výběru. Spojme naopak postupné snižování schodku státního rozpočtu s postupným snižováním daní, tak aby pro občany i firmy existovala motivace a aby v důsledku lepší nálady došlo také k oživení ekonomiky.

Marian Jurečka

https://www.facebook.com/#!/marian.jurecka