Speciální děti a jejich potíže ve škole I.

Rodič v roli potížisty? Proč? Protože se mu narodilo dítě, které je jiné... Co se stane, když takové speciální dítě začne navštěvovat školu? Tato situace je nelehká pro rodiče, učitele, ale i pro dítě samotné.

Tento článek je první ze série o dětech se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP). Toto téma zpracovávám pro svou závěrečnou práci na pedagogické fakultě, byla jsem však mnohými požádána, abych výsledky zveřejnila, protože mohou být dobrou osvětou. Mým tématem byla „komunikace školy s rodinou dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami.“ Na toto téma vznikly dva dotazníky (jeden pro rodiče, druhý pro pedagogy)

O tomto tématu slýcháme mnohé, od učitelů, že jsou rodiče sprostí a agresivní. Od rodičů zase slyšíme, že je s jejich dětmi ve škole špatně zacházeno a že si rodiče při komunikaci s učiteli připadají jako v roli malého dítěte. Máme v této oblasti opravdu mnoho komunikačních potíží.

V dotazníku pro rodiče jsem zkoumala negativní důsledky špatné komunikace mezi rodiči a školou. Jsem si vědoma, že ne vše lze měřit, například míra agrese v komunikaci, avšak některé jevy jsou měřitelné poměrně dobře. A to zejména přecházení na jinou školu nebo úplný odchod ze školy (přechod na domácí vzdělávání). Zaměřila jsem se také na to, jak často se rodiče cítí při komunikaci se školou jako neschopní. Ve všech případech jsem porovnávala výsledky rodičů neurotypických dětí s rodiči dětí se SVP. Když bylo potřeba, zaměřila jsem se i na konkrétní handicap dítěte.

Jako první mne zajímal právě onen pocit neschopného rodiče. Je to velmi nepříjemná zkušenost, kterou jsem, jako rodič, sama zažila. Budu-li upřímná, komunikace, ze které jsem vycházela jako neschopný rodič, nikdy k ničemu nevedla. Krom toho, že tato komunikace nikdy neobsahovala konstruktivní kritiku, nebo jakýsi návod, co mám vlastně dělat, tento pocit mě navíc paralyzoval a velmi vyčerpával v už tak vyčerpávající situaci, jakou výchova speciálního dítěte bezpochyby je. Z dotazníku vyplynulo, že se rodiče dětí se SVP v minulosti cítili jako neschopní rodiče z 56%. Tuto zkušenost má tedy větší polovina těchto rodičů. Oproti tomu rodiče neurotypických dětí toto zažívalo menší procento – 27%. Když jsem porovnávala výsledky podle handicapu dítěte, nejčastěji se jako neschopní rodiče cítili ti, kteří mají dítě s ADHD (69%), následovala porucha chování (62%), autismus (60%), mentální postižení (50%). Nejméně často tento pocit měli rodiče dítěte s logopedickou vadou (44%), přesto je toto číslo výrazně vyšší než u dětí bez handicapu.

Často ze strany učitelů slýchám, že rodiče speciálních dětí mají sami problém, například nižší intelekt a tím i vzdělání. Protože intelekt v dotazníku měřit nestihneme a navíc by to bylo nekorektní, ptala jsem se rodičů na vzdělání. Rodiče neurotypických dětí měli skutečně častěji vystudovanou vysokou školu (61%), oproti rodičům dětí se SVP (47%). Rodiče speciálních dětí měli spíše střední školu s maturitou (35%), oproti ostatním rodičům (26%). Učiliště mělo pak 11% rodičů dětí se SVP a 3% rodičů zdravých dětí. Dá se předpokládat, že určitá část dětí se SVP má handicap dědičný, nicméně nejde o většinu. Neměli bychom tedy předpokládat, že problém je automaticky genetického rázu, mnozí rodiče měli prostě jen smůlu, že se u jejich dítěte handicap rozvinul náhodně, nebo z exogenních příčin.

Hodnotila jsem také spokojenost rodičů v aktuální škole. Jak jsem předpokládala, spokojenost rodičů dětí se SVP byla o trochu nižší. Rodiče neurotypických dětí jsou v aktuální škole spokojeni z 89%, zato rodiče dětí se SVP byli spokojeni ze 73%.

Jedna z dobře měřitelných proměnných, jsou odchody ze školy. Žáci většinou odcházeli na jinou školu, občas přešli zcela na domácí vzdělávání. Tento trend je mnohem častější u žáků se SVP. Celkově 42% žáků se SVP odešli z některé školy. Mezi příčinami byly konflikty s personálem školy, které silně převažovaly (31%) nad jinými důvody, jako je například stěhování, nebo nezvládání učiva (11%). Neurotypické děti měnily školu z 22%, z toho 15% kvůli konfliktům s personálem školy.

Protože mne tento problém zajímal více, pátrala jsem po tom, který typ postižení dítěte je nejnáchylnější na časté změny škol. Zaměřila jsem se specificky na odchody kvůli konfliktům s personálem školy. Je jasné, že děti s mentálním postižením častěji mění školu z důvodu nezvládání učiva, avšak to není cílem mého zkoumání. Pokud si vzpomeneme na předchozí odstavec, nejčastěji se jako neschopný rodič cítil ten, který má dítě s ADHD. Pokud bychom předpokládali, že právě ADHD děti mění nejčastěji školu, mýlili bychom se. Pravda je taková, že nejčastěji mění školu děti s poruchou chování. Kvůli konfliktům odešlo 46% těchto dětí, což výrazně převyšuje všechny ostatní handicapy, které se shodně držely okolo 30%. Poruchy chování také výrazně převyšovaly odchody ze školy celkově - tyto děti změnily školu, či zcela odešly v 69%.

Mimochodem, právě poruchu chování zmiňovali pedagogové při otázce, který handicap je pro ně nejhůře zvládnutelný při výuce nejčastěji (54%).

K pochopení celé problematiky bychom však neměli smýšlet jednostranně. Učitelé by řekli, že děti s problémovým chováním, mají většinou i problémového rodiče. Zajisté jsou i takové případy. Rodič takového dítěte by vám zase řekl, že se velmi těžko funguje ve škole, kde rodič i dítě cítí, že ho tam nechtějí, díky tomuto pocitu se chování dítěte nejen nezlepší, ale často naopak prohloubí. A tak raději odejdou. Pochybení může být na obou stranách. Rodiče by měli komunikovat potřeby dítěte dřív, než dojde k vyhrocení situace. Učitelé by na druhé straně neměli s rodiči mluvit direktivně, jako s malým dítětem, protože to k ničemu nevede, učitel pouze ztratí důvěru rodiče a rodič přestává spolupracovat.

Na další část poznatků se můžete těšit příště, tentokrát se zaměřím na věc z úhlu potíží, které zažívají pedagogové.