Feminismus není nenávist. Je to reakce na realitu

Domácí práce bez odměny, nižší mzdy, násilí i tlak na „správnou“ roli ženy. Článek o tom, co feminismus skutečně řeší – a proč kolem něj vzniká tolik odporu.

Přiznávám to bez mučení – jsem feministka. A nevadí mi to. Ale velmi mne mrzí, že to někteří (zejména muži, ale najde se mezi nimi i pár žen) berou feminismus jako agresivní, útočný. Ten, který bere mužům jejich mužnost. Jenže o muže tady vůbec nejde. Jde o ženy. O to, aby se cítily v bezpečí, aby měly rovné možnosti. Aby se neviditelná neplacená domácí dřina brala jako stejně důležitá i vyčerpávající, jako chodit do zaměstnání.

Zkusme se na chvíli podívat na feminismus zcela bez emocí. Začněme tématy, které feminismus řeší. Protože dost často slyším „Vždyť už jste dosáhly svého, tak co ještě chcete?“ Mezi nejzásadnější historické zisky patřilo právo volit a právo se rozvést. Toto ženy kdysi neměly. I kdyby byl manžel opilec a tyran, nemohly odejít. Díky Bohu, že tato doba už není. Můžeme dnes všechny pracovat, to ale pravděpodobně nebude feminismem, ale ekonomickými změnami, které nastaly po 2. světové válce. Důležité je ale připomenout, že výsadu nemuset pracovat měly jen ženy z bohatých vrstev, chudé ženy na tom byly podobně, jako ženy dnes. Musely zvládat jak zaměstnání, tak vlastní domácnost.

Ale dost povídání, podívejme se na ta témata, které dnešní feminismus řeší. Jsou seřazeny podle priority:

1. Násilí na ženách:

Feminismus řeší genderově podmíněné násilí, tedy to, kdy je využito pozice silnějšího (muže) versus slabší ženy. Krom harašení, sexuálního obtěžování, je největším tématem znásilnění. Ano, v této problematice máme skutečně dohánět. Viníci dostávají velmi nízké tresty, i přesto, že oběť nese celý život trauma, které bude už stále ovlivňovat její vztahy. Stále se objevuje viktimizace oběti, například: „Ona šla příliš pozdě po venku, měla kraťasy, o to si vyloženě říkala.“ Je tomu pár dní, co se na stránkách PČR objevil příspěvek o znásilnění zakončený slovy „ženy buďte na sebe opatrné.“ Což je byť nechtěně právě přenesení zodpovědnosti za zločin na onu oběť. Přitom v lese či parku se odehraje jen 4% znásilnění. Nejvíce se jich odehrává v bytech a domech. Mají tedy ženy být ostražité úplně všude? Neměla by policie spíše místo apelů na ženy jasně pojmenovat odpovědnost pachatelů?
A ještě jedno zajímavé číslo, celá pětina znásilnění se týká dívek mladších 15 let. I proto, je toto téma pro feministky naprosto prioritní.

Jen žena ví a chápe. Jaké to je, jít po ulici v podvečer a mít strach z každých kroků za sebou. Ženy, ať už feministky, nebo nefeministky, všechny se potřebujeme cítit V BEZPEČÍ a respektované.

2. Rovnost v práci a ekonomická spravedlnost.

Začneme opět čísly. Je všeobecně známý fakt, že ženy mají nižší mzdu. Konkrétně v České republice je medián 45 004 korun u mužů a 38 643 korun u žen. Tedy ženy mají o 14% nižší plat. U důchodu je to samozřejmě podobné. Průměrný starobní důchod u mužů činí 22 017 a 19 530. Nutno však podotknout, že ohledně důchodů byl v minulosti rozdíl ještě markantnější, nicméně ženy alespoň směly do důchodu dříve podle počtu vychovaných dětí. Tato možnost již pro mladé (a produktivní) ženy k dispozici není.

Nicméně, i nástupní plat v první práci, kdy žena děti nemá, bývá nižší. Čím to je? Občas zaslechnu, že je to tím, že jsou ženy hloupější, ale je tomu skutečně tak? Opět se podíváme na čísla: Podíl žen mezi vysokoškolsky vzdělanými je 53%. U středoškolského oboru s maturitou je to dokonce 55%. Ženy tedy nejsou hloupější ani méně kompetentní (jinak by to studium nemohly zvládnout), ten ohromný finanční rozdíl dělají právě genderové stereotypy zaměstnavatelů a mateřství (přesněji řečeno, nedostatečná podpora státu).

My, ženy ale nechceme po mateřské ředitelský post namísto muže. Chceme rovné podmínky. Představte si to jako plošinu pro vozíčkáře. Když vozíčkáři postavíte plošinu, neberete tím možnost ostatním, vyjít po těch schodech, ale dáváte mu rovné příležitosti. Výchova dětí a pobyt s nimi doma prostě malus v pracovních příležitostech je. Mám-li mluvit sama za sebe, největší problém je pro mne právě ten nízký důchod. Ženy sice žijí statisticky déle, ale bohužel budou i déle živořit a ne proto, že by byly lenivé, hloupé nebo nekompetentní, ale prostě jen proto, že jsou ženami a matkami. V minulosti ženy mateřství vyhledávaly i přes tyto finanční znevýhodnění, dnes ovšem s rostoucími cenami prakticky všeho, přicházející důchodové krize, si mladé ženy uvědomují, že z hlediska vzdálené budoucnosti, si děti nemohou dovolit.

3. Možnost seberealizace žen

Jedno z ústředních témat, které feminismus řeší je možnost seberealizace žen. Je to vlastně konflikt mezi očekávanou rolí ženy (rolí, kterou očekává společnost) a vlastními ambicemi ženy (to, co by skutečně chtěla). V naší historii tak můžeme najít ženy velmi talentované, jejichž díla však byla připisována jejímu muži nebo bratrovi (například skladatelka Fanny Medelssohn). Dále pak ženy talentované, které si vzaly stejně talentovaného muže, které svůj talent plně obětovaly domácnosti, dětem a službě muži, který se mohl plně věnovat kariéře, zatímco žena obstarala ten nudný zbytek. O tom, zda to bylo z jejich vůle, či z důvodu tlaku společnosti, mnoho nevíme, avšak jisté je, že díky tomuto tlaku svět přišel o mnoho působivých obrazů, hudebních skladeb i knih.
Jedním z nejsmutnějších případů v historii je Camille Claudel, sochařka, žačka a milenka Augusta Rodina, dobově hodnocená jako stejně talentovaná. Tato žena se systému skutečně vzepřela. Odmítala ženskou roli, kterou diktovala společnosti. Nechtěla se vdát a mít děti. Chtěla se věnovat plně umění, mít vlastní ateliér, vlastní zakázky a být pod svými díly podepsána svým jménem (nikoliv jménem manžela, jak bylo tehdy zvykem). Pro společnost i její rodinu byla však příliš radikální, a tak po smrti otce, který ji jako jediný podporovat v tvorbě, skončila na popud svého bratra a matky v blázinci. Tam strávila 30 let, nikdy se již nedostala ven, nesměla již tvořit. Její bratr, který zařídil její pobyt na tomto neblahém místě, ji navštívil jen párkrát.

Camille Claudel: An Unrivaled Sculptor, viz: https://www.thecollector.com/camille-claudel/

Dnes již nežijeme v tak extrémní době, aby žena, která odmítne být matkou, byla zavřená v blázinci, nicméně tlak společnosti je zde stále velmi podobný. Stále společnost vnímá negativně ženy, které se nechtějí vdát a mít děti. Říká se, že to nejsou ženy. Ale to není pravda. Jsou to ženy, stejně jako ostatní, jen se rozhodly žít svůj život jinak.

Pokud se některá žena rozhodne pro obojí – seberealizaci i rodinu, opět naráží na spousty překážek. V podobě neférového rozdělení domácích prací a péči o dítě. Stále visí většina neplacené práce na ženě (péče o domácnosti a děti), a to i tehdy, kdy oba chodí do práce. Při hovorech s jinými ženami vnímám, že jsou v tomto stavu velmi nešťastné. Mnohé z nich seberealizaci vzdaly úplně, touží alespoň po odpočinku a chvilce pro sebe. Celá věc se velice těžko mění, protože aby se jednomu v páru ulevilo, musí nutně převzít část povinností druhý z páru, v tomto případě muž. Tím, že část povinností převezme, vzdává se určitých výhod, hodin času pro sebe a málokdo se vzdává svých výhod bez boje. Proto je i taková nenávist vůči ženám, které o tomto tématu mluví. Pro muže, který se domácích prací a péči o děti účastnit nechce, je v dnešní době čím dál těžší najít partnerku nebo si udržet vztah. Řada žen už v tomto modelu žít prostě odmítá, když zjišťují, že to jde i jinak. V závěru zmíním opět nějaká zajímavá čísla z České republiky. Podle výzkumu „Současná česká rodina 2020–2022“ Ministerstva práce a sociálních věcí je třetina mužů spokojena s rozdělením prací v domácnosti. U žen jde je spokojena pouze každá pátá žena.

Když téma shrneme, je skutečně feminismus tolik nebezpečný? Vždyť za bezpečí žen bychom měli bojovat všichni. Férový plat a hlavně důchod by měl být prioritou celé společnosti. Rodiny by skutečně měly mít rovnoměrně rozdělené domácí práce, aby každý z páru měl možnost si odpočinout a věnovat se svým koníčkům či seberealizaci. Feminismus není útokem na mužskou roli, snaží se o zlepšení podmínek pro ženy. Podmínek, které byla dlouhá staletí pošlapávány. Proč je kvůli tomu takový povyk?

Odpoveď paradoxně nenajdeme ani v historii, ani ve feminismu samotném, ale v psychologii.

1. Feminismus zpochybňuje samozřejmost.

Ne každý muž je přirozený lídr a ne každá žena je pečující s prioritou v dětech. Jenže rozbití zvyklostí uvede řadu lidí do strachu. Svět není takový, jaký jsem si myslel/a, že je. Co teď s tím? Jednou z nejpřirozenějších reakcí je útok.

2. Lidé si berou kritiku systému osobně

Je třeba mít na mysli, že feminismus nekritizuje konkrétní muže, ale systém, který není nastaven spravedlivě. Mnoho lidí si to ale přeloží jako „já jsem ten špatný“ a začne se bránit.

3. Ztráta statusu bolí víc než zisk spravedlnosti

Pravda je, že ztráta bolí víc než stejně velký zisk. Dochází k domělému ohrožení postavení a spouští se agrese. Feminismus není o „braní práv“, ale část lidí ho tak subjektivně prožívá.

Například:

• žena mluví → muž má pocit, že „on už nesmí“
• kritika sexismu → „už se nesmí říct nic“

Pravdou však je, že mnozí muži bojují o ztrátu komfortu. Neuznají, že žena by měla mít stejně velký důchod, jako on, protože to znamená, že on bude mít peněz méně. Bojuje proti spravedlivému rozdělení domácích prací, protože se nechce vzdát ani kousku svého večerního sledováni televize.

4. Média a algoritmy živí extrémy

Velká část odporu nevzniká z osobní zkušenosti, ale z obrazu feminismu. Například na výroky vytržené z kontextu, nejkřiklavější aktivistky, nebo clickbait titulky, které mají za cíl vyvolat silné negativní emoce.

Lidé pak reagují na karikaturu feminismu, ne na jeho skutečný obsah. Paradoxně, díky tomu skutečný obsah feminismu mnozí vůbec neznají.

To je důvod, proč někdo řekne: „Já feministky nesnáším“ a přitom souhlasí s rovnou mzdou, právem na bezpečí a důstojností žen.

Závěrem bych chtěla dodat, že feminismus může prospět i mužům – tím, že jim dovolí nebýt jen živiteli, ale plnohodnotnými rodiči a partnery, což může ve výsledku velmi zlepšit jejich vztahy s partnerkou i dětmi.