Programové prohlášení vlády: Všechno všem, některým ještě více

Tož jsem uskutečnil první čtení programového prohlášení vlády šestikoalice. Je to trochu nudné slohové cvičení, jen místy pak trochu silná káva.

Nejlepší jsou nekonkrétní pasáže na téma zajistíme, zlepšíme, prosadíme. Těch je asi tak 50 procent z celkové délky. Asi z nich povětšinou nic nebude, takže nepředstavují nijak velké nebezpečí pro budoucnost země. Zajímavé je, že dost často se autoři usilovně lámou do otevřených dveří a slibují něco, co dávno existuje. Pár věcí je tak vágních, že se zjevně předáci šestikoalice nebyli schopni dohodnout ani rámcově na způsobu, jak problém řešit. Z těchto mraků asi pršet nebude. Shrnuto: Půlka textu je kankán slov s odhalenými kalhotkami, ale na sex nedojde.

Následuje 35 procent divných nápadů. K prosazení některých z nich by musela mít šestikoalice ústavní většinu (i v Senátu). Tu ani zdaleka nemají, takže za pár let si poslechneme na sociálních sítích pláč předáků jednotlivých partají, že to opravdu chtěli prosadit, ale kvůlli zlovolné opozici to nešlo. Za příklad může sloužit ústavní zavedení koruny na věčné časy a nikdy jinak. U dalších je však prosazení ve Sněmovně možné a výsledkem může být umožnění čistek v policii, v médiích, v podstatě i zvedení částečné cenzury a pár podobných kroků.

Tato část je tedy nejvíce strašidelná, jsou v ní největší otazníky z hlediska občanské společnosti a zachování svobod. A také tu najdeme několik ekonomických absurdit. Příkladem: Zrušení koncesionářských poplatků. Když nenásleduje věta o zrušení televize a rozhlasu veřejné služby, tak zrušení koncesionářských poplatků znamená jenom a pouze to, že ty stejné peníze půjdou z rozpočtu. Tedy zase z daní, jen trochu jinak. Čili: Občan to zaplatí stejně. Když ne jinak, tak tím, že bude sedm miliard korun chybět třeba na zdravotnictví. Ale za to bude mít místo televize veřejné služby státní hlásnou troubu vlády. To už by bylo lepší to zrušit úplně.

Jiný příklad. Z prohlášení plyne, že pan premiér znovu zavelí k rozorání mezí a návratu k nekonečným lánům JZD. To se totiž skrývá za nenápadnou zmínkou o revizi erozní vyhlášky. Po dvaceti letech snahy o to, aby drancování půdního fondu a jeho ničení pro příští generace skončilo, což mělo nikoliv obří, ale alespoň nějaké pozitivní výsledky, se vrátíme zpátky do kolektivizace.

Další části prohlášení tvoří na deseti procentech prostoru několik málo relativně konkrétních slibů, ze kterých nesporně začne vládu za nedlouhou dobu bolet hlava. Zjednodušeně řečeno je to směs kroků, které by se daly shrnout asi takto: Všechny daně se sníží, ale všechny výdaje se zvýší.

U některých klíčových a vcelku konkrétně popsaných slibů je ale pro jistotu tak nekonkrétní datování, že uherský rok je proti tomu poměrně jasná časová jednotka. To platí třeba o snižování schodků a směřování k vyrovnaným rozpočtům, k čemuž podle prohlášení dojde někdy na svatého Dyndy.

K tomu nutně musím přidat odbočku: Docela by mne zajímalo, jestli si vedení šestikoalice skutečně myslí, že dluh se zaplatí díky dynamickému ekonomickému růstu. V tom případě by jim možná měl někdo říct, že průměrný roční úrok, který platíme z těch zhruba 3,5 bilionu korun dluhu, jsou skoro tři procenta, a že teď aktuálně si půjčujeme za něco kolem 3,8 až 4,5 procenta p.a. Pak by měla následovat otázka: Jaký myslíte, že musíme dosáhnout roční růst HDP (v běžných cenách), abychom snižovali podíl dluhu na domácím produktu, a jaký, abychom díky růstu skutečně snižovali dluh i nominálně, nejen v procentech HDP? Docela by mne zajímalo, co by na to taková Alena Schillerová byla schopná říct. Na okraj: Při aktuálním reálném růstu produktu 2,7 procenta, deflátoru HDP nějaká 2,2 procenta (odhad od boku), schodku státních financí u hranice tři procent nominálního HDP a postupném růstu průměrné ceny dluhu nad tři procenta p.a. k žádnému „automatickému“ snižování dluhu (v procentech k HDP) docházet nebude, protože prostě nemůže. O možnosti snížit nominální objem dluhu není řeč vůbec, to je čistá utopie. A z prohlášení plyne, že se k takové možnosti v příštích čtyřech letech ani nepřiblížíme.

Takže ve skutečnosti platí, že co se týká těch zásadních červených, černých, žlutých nebo bílých čar nebo jaké barvy kreslili Motoristé, tak ty jsou sotva vidět a většinou to ani není čára, ale maximálně čárečka nebo tu a tam čmáraneček. Jestli slibovali Motoristé sobě svým voličům, že budou „zprava“ hlídat Babiše, tak by si možná měli všimnout, že se svým velkým bourákem stojí v polích na jakési všemi opuštěné vartě nekonečně daleko od hlavní silnice.

Jako pozitivum by se dalo vzít, že v prohlášení nejsou tradiční výplody lidové umělecké činnosti jako Hala Martiny Sáblíkové. To je fajn zpráva. Jsou tam tedy jiné úplně hovadiny, ale tohle ne. A není tam ani zajištění tří bilionů korun z těžby lithia. Což je také dobře. Místo toho jsou tam jiné finanční skopičiny, ale lithium už nás šokovat nebude.

Zbylých 5 procent textu jsou obvyklé „kecy v kleci“: ušetříme díky auditům státní správy, budeme naprosto nejvíc hospodární a samozřejmě neúplatní. Výsledkem bude krásný nový svět, všichni Češi spokojení, bezpeční, bohatí a veselí s úsměvy od ucha k uchu.

Bla, bla, bla. Což je ale tradiční bla, bla, bla, které v podobných dokumentech bývá pravidelně.

Avšak soudím, že autor preambule tohoto konkrétního návrhu vládního prohlášení (přičemž uznávám, že zrovna preambule je sakra těžký žánr), by měl být za rozšafnou užvaněnou sladkobolnost uvržen do klece a vožen po náměstích všech českých měst jako příklad slovní zrůdy. Za větu „Základem vládního úsilí je slušnost, odpovědnost, spolupráce a respekt mezi lidmi“ (která tedy ve skutečnosti nemá navíc naprosto žádný obsah) si nic jiného nezaslouží.

Ostatně obecně platí, že by si to v šestikoalici měli ještě jednou nebo dvakrát nebo třikrát přečíst. Mají tam místa, kde jsou u sebe slova, která se v normální češtině potkávají pouze omylem. Také občas přebývají čárky, jinde chybí. Jistě, absolventům katedry českého jazyka a literatury Vysoké školy života to vadit nebude, ale ve vládním prohlášení se statním znakem na obálce to působí dost směšně.

Když už se tím budou probírat, tak možná by to chtělo ubrat banalit. I když zase některé člověka uklidní. Třeba ujištění, že vláda dokončí rekonstrukci Nové scény Národního divadla. To mi spadnul kámen ze srdce, normálně jsem si myslel, že ji nechají rozdělanou a vybodnou se na to.

Také jsem si teď díky šestikoalici jistý, že „zdravé potraviny nesmí být luxusem, ale běžnou součástí každodenního života“. To přesně jsem potřeboval od vlády dostat černé na bílém.

Jenže ono to tak nějak vlastně shrnuje celé vládní prohlášení:

Budeme pálit uhlí, rozoráme meze, ale výsledkem bude bio do každé rodiny.

Programové prohlášení najdete například ZDE: Odkaz