Malá velká Čína v Praze

Není to tak dlouho, co mediálně známý český ekonom Lukáš Kovanda spočítal, že rozepře mezi Pekingem a Prahou budou stát Českou republiku 23 miliard. Já tedy tvrdím, že tyto rozepře nebudou naši zemi stát ani korunu.

Hlavní ekonom Czech Fund (z webu není tak úplně jasné, co to vlastně je, tedy kromě povšechného, že jde o investiční fondy)) ke svému číslu dospěl oklikou přes propočet dopadu protiruských a odvetných ruských sankcí z roku 2014 na ekonomiku ČR. Tedy přes dopady na zahraniční obchod, na jeho pokles. Model z tohoto případu pak přenesl na česko – čínské vztahy.

To je první omyl. Situace ČR – Čína není o sankcích. V této fázi naprosto nejsme a popravdě ani není náznak, že bychom být měli. Navíc: Pokud by na nějaké sankce mělo dojít, asi nelze počítat s tím, že by iniciátorem byla Česká republika. A že by do toho šla Čína? O tom lze opravdu s úspěchem pochybovat.

Neboť v roce 2018 jsme do Číny vyvezli (přímo) zboží za 58 miliard korun. Což v objemu našeho obchodu s cizinou není nic moc podstatného. Čistě pro ilustraci – to je stejný objem, jaký Česká republika vyveze za zhruba 3,5 dne.  Není divu, že Čína (jinak největší světový trh co do počtu spotřebitelů) je pro ČR až 17. nejvýznamnější exportní partner s podílem na celkovém vývozu jen o málo větším než jedno jediné procento. Což je zhruba na úrovni Rumunska a jen o trochu více než třeba namátkou Izrael. Samozřejmě dobrý je každý obchod a každá miliarda vývozu, ale čínský trh není žádný klíč k prosperitě země.

Zato český dovoz je desetinásobný. Ne, že bychom byli pro Čínu nějaký nekonečně významný obchodní partner, ale čínským dodavatelům zaplatíme ročně bezmála 600 miliard korun. To jsou mantinely, ve kterých hovořit o nebezpečí nějakých obchodních odvet ze strany Číny nemá tak úplně smysl. Každý reciproční krok by měl dopad desetinásobný.

A co služby, nebyl by v tom problém? Ano, jedním z významných artiklů Číny jsou její turisté, kteří k nám v posledních letech poměrně masivně jezdí. Služby prodané těmto lidem jsou vlastně českým exportem do Číny. Případné omezení cestování čínských občanů do České republiky by bylo nepříjemné, ale zase platí, že průmysl cestovního ruchu by na tom nezkrachoval. Nicméně by ztráta zhruba 4 či pěti miliard korun ročně byla jistě citelná. V čínském v principu polokomunistickém systému je pro vládu relativně snadné zamezit občanům v návštěvách České republiky, takže skutečně lze říci, že tady jsou ony miliardy reálně ohrožené. Avšak zatím nejsou nějaké náznaky, že by se z ohrožení měla stát realita.

Pak tu máme investice. Dlouho slibovaná a vyhlížená čínská investorská tsunami v ČR se pohříchu nekoná. Ve skutečnosti toho není zase tak moc co zastavovat. Ostatně i prezident Zeman prohlásil, že nejúspěšnější čínskou investicí v ČR je získání Slavie Praha, tedy fotbalového klubu. Ve vší úctě k fotbalistům – to není zrovna hi-tech. Navíc nejnovější a zároveň největší letošní skutečná investice byla ohlášena až po oněch hádkách mezi Prahou a Pekingem. Jde o novou továrnu za osm miliard korun, ve které najde zaměstnání 500 lidí. Znovu platí, že osm miliard korun není málo, ale když to vztáhneme k celkovému ročnímu objemu zahraničních investic v České republice, není to ani nic omračujícího. A historicky už vůbec ne. Kdyby například Číňané chtěli v investicích a ve vytvořených pracovních místech dohnat investice Jižní Koreje, museli by takových továren postavit dalších asi třicet. A to není Jižní Korea ani zdaleka největším investorem v České republice.

V oněch mediálně přetřásaných česko-čínských sporech nejde z ekonomického hlediska o nic, co by pro ČR bylo fatální nebo kdo ví jak podstatné. Čína totiž ve skutečnosti nemá na Českou republiku žádné zásadní hospodářské páky. Má páky na Evropskou unii, to jistě. Ale osamoceně na ČR ne.

Navíc můžeme vcelku s klidem předpokládat, že v nejbližších letech bude mít Peking spíš starosti se stabilizací vlastní ekonomiky než s čím jiným. Ochlazování hospodářství, astronomický vnitřní dluh i strukturální problémy s neefektivními investicemi zaviněnými částečně plánovaným ekonomickým systémem zaměstnají čínské vedení podstatně více, než nějaká relativně bezvýznamná země ve střední Evropě.

Abych byl správně pochopen. Obchodní vztahy s Čínou jsou samozřejmě důležité a zaslouží si rozvoj. Ale fakt nemá smysl se strašit nějakými astronomickými ztrátami z toho, že to zrovna letos neklapne, jak by mohlo.

Popravdě – v turecké elektrárně Adularya přišel český stát o více peněz, než kolik nás kdy budou stát potíže s Čínou. Jde prostě o to, nastavit věcem správná měřítka.