Bílá liga letí z Kanzelsbergeru. Po právu?

Několik drobných poznámek k příběhu oné "knihkupkyně", která po poněkud nejapných komentářích již není zaměstnankyní společnosti Kanzelsberger.

První poznámka se týká principu sociálních sítí.
Náš soukromý život promítaný do sociálních sítí přestává být soukromým životem. To je jaksi princip sociálních sítí. Sociální jsou od toho, že svoje soukromí zveřejňujeme a jdeme s ním mezi ostatní. Pokud si to někdo neuvědomuje, je to jeho problém.
Osobní příklad. Řadu svých názorů dávám ven s vědomím, že by to někdy v budoucnu mohlo dosti snadno omezit moje profesní možnosti. Což se ostatně v minulosti již stalo.
Je to nicméně důsledek úvahy - některé džoby jsem v předchozím čase odmítnul a kdykoliv v budoucnosti bych je odmítnul znovu, což mi dává jistý prostor svobody.
Čili moje míra autocenzury může být posunutá na hranici, se kterou jsem spokojen a je pro mne komfortní. Včetně nákladů, které nesu v podobě omezení možností v profesionální oblasti.
Takové úvahy by měl být schopen i prvok. Vskutku není složitá.
Čili jestliže jsem od srdce a mozku rasista, vcelku svobodně to mohu dávat najevo, ale musím počítat s důsledky, jaké to bude mít. A nebo si svoje názory nechám pro sebe, čímž případné důsledky eliminuji.
Druhá se týká toho, zda nějaká společnost má morální právo rozloučit se se zaměstnancem, který na sociálních sítích dává na odiv svoje názory.
Nesporně ona společnost takové právo má. Pokud dojde k přesvědčení, že veřejné působení zaměstnance odporuje zásadám společnosti, je to jistě důvod k tomu, aby si tento člověk šel hledat jiné zaměstnání, které pro něj bude vhodnější. Takovým rozporem jistě může být, pokud urážím veřejně (sociální sítě jsou veřejné) jiné zaměstnance firmy. Zda to má obsah spojený s barvou kůže nebo zda bych psal, že pracuji se samými idioty, to není tak podstatné. Představte si, že by zaměstnanec třeba Era Bank napsal: "U nás na pobočce je to samý blb! Už s nima nevydržím!"
Třetí poznámka se týká ekonomické části celé věci. Kolik peněz za rok utratí v knihkupectví volič SPD? Nemám pochopitelně žádná tvrdá data, ale jen tak od boku si myslím, že to nebude žádná převratná suma. Naopak moji zákazníci, jejichž útraty jsou podstatně vyšší, s velkou pravděpodobností poněkud nelibě nesou exhibice zaměstnankyně, které můžeme vcelku bez velké námahy považovat za rasismus. To pro mne (jako zaměstnavatele a podnikatele v prodeji knih) ovšem představuje ekonomické riziko - dráždím zákaznickou skupinu, na které závisí moje tržby.
Tedy platí, že tento případ ohrožuje moje obchodní zájmy.
A přátelé, řekněme si upřímně, pokud bude mít kdokoliv z nás zaměstnance, který pro něj bude rizikem a přítěží, protože má nutkání projevovat se na sociálních sítích způsobem urážejícím moje záazníky, zbavím se ho. Tečka.
Všechny ty ankety, zda měl Kanzelsberger právo nebo neměl právo se zaměstnankyně zbavit, se zabývají principem sociálních sítí (tedy otázky, zda osobní názory mají být překážkou v profesionální kariéře), případně problematiky morální (můj názor je v přímém rozporu se zásadami zaměstnavatele. urážím spolupracovnici).
Stranou ponechávají otázku ekonomickou (může se firma zbavit zaměstnance, který představuje obchodní riziko?)
I kdybychom na první a druhou oblast odpovídali nejasně, nejistě nebo záporně, ve třetím případě není o čem mluvit.
Tak asi tolik k příběhu oné nešťastné paní, která měla potřebu ukazovat na veřejnosti, že je drsná a ostrá jako šmirgl papír.