V těchto dnech se rozhoduje o dalším bytí a nebytí toho horšího, co zbylo ze Sládkových republikánů – Dělnické strany. Česká demokracie po prvním neúspěšném pokusu skládá reparát z toho, co si některé extremistické síly, které si demokracii vykládají po svém, mohou dovolit a co ne. Ačkoli jsem stoupencem co nejširšího pojetí svobody slova, domnívám se, že by Dělnická stran měla být zakázána. Nejsem právník, a můj pohled je čistě laický, přesto se domnívám, že důkazy pro její zakázání při detailnějším pohledu na její dosavadní činnost, existují.
V případě zakázání či nezakázání „Vandasových soukmenovců“ jde o to, zda jsme ochotni tolerovat na české politické scéně politickou stranu, která svým programem, ale především svým napojením na extremistické síly, ohrožuje mladou českou demokracii. Stačí se podívat na snadno prokazatelné osobní napojení některých členů Dělnické strany na nejradikálnější neonacisty z Národního odporu a podobných extremistických organizací, abychom dospěli k závěru, že takovéto uskupení nemá na české politické scéně co pohledávat.
Zákaz Dělnické strany neznamená, že by se o některých problémech mělo mlčet. Právě naopak – je třeba mluvit o rostoucím nebezpečí islámského fundamentalismu, který se prostřednictvím některých emigrantů dostává do Evropy. Mlčet se nesmí ani o rostoucím zneužívání různých sociálních dávek, které u poctivě pracujících spoluobčanů vyvolává v mnoha případech oprávněný pocit, že si poctivou prací vydělají méně peněz než ti, kteří zneužívají sociální dávky, ani o kriminalitě, ať již jde o Čechy nebo Romy. Právě toto mlčení totiž nahrává takovým politickým subjektům, jako je Dělnická strana. Tyto problémy se musí řešit, ne však prostřednictvím pochodů, násilných demonstrací či zápalných lahví, jejichž oběťmi jsou v těch nejhoších případech ti nejbezbrannější – děti.
Již slyším hlasy volající, že zákazy nic neřeší. Jsem si jist, že Vandasovci jsou již v této chvíli na zákaz své bojůvky připraveni – stačí jim pouze nová registrace pod pozměněným názvem. V tisku se navíc objevila informace, že „vandasovci“ se ani s novou registrací nemusí namáhat. Dlouhodobě prý mají takovouto „spící“ stranu založenou a předsedá jí Vandasova matka.
Přesto se domnívám, že není jiného východiska, než postavit Dělnickou stranu mimo zákon a v budoucnu tak postupovat s každou politickou silou, která se pokusí podkopávat demokratické hodnoty naší republiky. Případný zákaz bude zřetelným signálem, že ani v demokracii není všem dovoleno dělat si, co si zamanou, a k prosazování svých pochybných cílů využívat násilných metod. Úplnou svobodu slova si mohou dovolit Spojené státy, které ve své dlouhotrvající demokratické tradici nemají osobní zkušenost s totalitními režimy, ať již nacistického či komunistického ražení. Ne však Evropa, která tuto bolestnou zkušenost prodělala, a není to ani tak dávno. I na tento fakt bychom při rozhodování o zákazu Dělnické strany měli brát zřetel.
