Nejnovější čísla o výběru daní a dalších odvodů potvrzují dopad hospodářské recese na veřejné rozpočty. Téměř desetiprocentní výpadek daňových příjmů způsobí největší absolutní schodek státního rozpočtu v historii České republiky. Inkaso zdravotního a sociálního pojištění nevypadá o nic růžověji. Příležitost k méně bolestným reformám jsme nevyužili v dobách rekordního růstu ekonomiky. Nyní, v hodině dvanácté, nemůžeme váhat.
Známým problémem českých veřejných rozpočtů je jejich nevhodné nastavení vzhledem k růstu domácího produktu. V polovině dekády jsme zažívali slušné tempo růstu a přitom tehdejší vlády většinou nebyly schopny plnit maastrichtské kritérium tříprocentního limitu deficitu na HDP. To odporuje všem osvědčeným postupům. Kritérium bylo totiž vykládáno zcela mylným způsobem. Naši vrcholní představitelé se domnívali, že ona mínus tři procenta je nutno plně vyčerpat až na doraz. Přitom tvůrci těchto kritérií zamýšleli tříprocentní deficit až jako mezní hodnotu v době poklesu ekonomiky. V dobách růstu se měly naopak generovat přebytky rozpočtu.
Stojí za to se zamyslet nad budoucím vývojem rozpočtových pravidel. Nemusí být nutně na celoevropské úrovni, můžeme mít svoje specifická národní. A není ani potřeba vymýšlet nic, co by nebylo ještě objeveno. Stačí se podívat do světa. V Austrálii si například musí politické strany před volbami nechat vyčíslovat dopady svých volebních programů na veřejné rozpočty. Voliči tak mají jasnou představu, jak která strana chce zvýšit veřejný dluh. Další možností je tzv. zlaté pravidlo, užívané (nyní však příliš nedodržované) ve Spojeném království. To stanoví, že v průběhu hospodářského cyklu musí být běžné výdaje vyrovnány s běžnými příjmy a půjčovat si lze pouze na investice. I tyto půjčky jsou však omezeny celkovým limitem pro veřejný dluh ve výši 40 % HDP. Problém, ale ne neřešitelný, pak představuje vynutitelnost plnění takovéhoto pravidla a případné sankce.
Sebelepší rozpočtová pravidla však nepomohou proti nedostatku politické vůle a odvahy. Není možné nadále předstírat, že se veřejné rozpočty obejdou bez dlouhodobých reforem založených na zvyšování přímé spoluúčasti a zodpovědnosti občanů. Nejedná se jen o často diskutovanou oblast důchodů, ale také zdravotní péče a vzdělávání. Topolánkova vláda podnikla první nepopulární a potřebné kroky, za které již zaplatila v krajských volbách.
Některé strany využívají skutečnosti, že člověk si pod pojmem veřejný dluh ve výši bilionu korun nic konkrétního nevybaví. Pokud jedinec dluží 100 tisíc za nesplacený automobil, dovede si snadno představit, co to pro něj znamená. Přimalujme k této sumě sedm nul a před slovo „dluh“ připišme slovo „veřejný, hned se jedná o abstraktní a špatně uchopitelnou věc. Proto je potřeba neustále opakovat, co všechno by šlo pořídit za oněch 60 mld. Kč, které utratíme za úroky. Musíme také zdůrazňovat, že pokud se současný trend nezvrátí, nebudeme mít za několik let ani na základní mandatorní výdaje typu podpor v nezaměstnanosti. Potom by už hrozila lotyšská cesta škrtů v platech státních zaměstnanců v řádu desítek procent ročně.
Nezbývá než doufat, že si voliči v nadcházejících volbách uvědomí odpovědnost za dlouhodobou stabilitu veřejných rozpočtů a nenechají se uplatit za příslovečných třicet stříbrných jako na podzim minulého roku.
