Výklad blahoslavenství.

Kázání na 1. 2. 2026

Biblická čtení: 1. Korintským 1, 18 - 25; Matouš 5, 1 - 12

v dnešním evangelijním oddílu se vícekrát opakuje slovo blaze těm, v jiných překladech se používá znění blahoslavení. Když ty jednotlivé výroky čteme, nějak nám to nejde dohromady. Proč jsou velebeni plačící, pronásledovaní, chudí v duchu, tiší? Jakou radost, jaké blaho má Ježíš na mysli? Spíše by nám seděla hesla o tom, že dobře jsou na tom bohatí, schopní, zajištění, ti, kteří se dokážou prosadit.

Ještě zvláštnější na tom je, že Ježíš takto podle evangelisty Matouše oslovuje své učedníky na začátku svého veřejného působení. Jedná se tady tedy vlastně o programové prohlášení. Ježíš ukazuje, kam směřuje jeho zvěstování, jaký je jeho program. A je potřeba říct, že on sám podle těchto zásad důsledně žil až do konce. Co vlastně Ježíš zaslibuje? Popularitu, bohatství, prestiž, to , že nebudeme trpět? To určitě ne. Vždyť on sám trpěl dost.

To blaho, nebo blahoslavenství spočívá v něčem jiném. Takto titulovaní lidé, podle rozboru toho, co toto slovo znamená, jsou osvobození od marnosti. Ba dokonce takoví lidé mají podíl na Božím, či Božském životě. Jinak řečeno takovýto lidé mají podíl na životě věčném, na tom, co přetrvá do věčnosti. Ano věčný život se uskutečňuje i v současnosti.

Nabízí se nám vlastně cesta vedoucí ke svobodě od mylných názorů na to, co je podstatou skutečného, smysluplného života. Je to cesta k osvobození od otročení nárokům a očekávání okolí. Je to cesta k prohlédnutí, k rozeznání toho, co je skutečně důležité. Je to vlastně ochrana před co, co se zdá krátkodobě jako prospěšné, příjemné, užitečné. V konečném důsledku to ale může přinést nenapravitelné škody. Každá ta věta tohoto Ježíšova provolání by mohla být námětem na celé knihy. Proto například v Československé církvi husitské se o těchto slovech rozjímá při každé bohoslužbě, jsou pevnou součástí liturgie. Nedávno jsem na toto téma četl krásnou a ne moc objemnou knížku s názvem: „ Štěstí, kde jej nehledáš.“

Když Ježíš zmiňuje chudé v duchu, dává tím najevo, že je nutné být si vědom vlastní omezenosti. Chudý v duchu může být člověk materiálně velice bohatý. Takový člověk ale ví, že vše je nezasloužený dar Boží milosti. A toto zjištění člověka vede ke vděčnosti. Je základem toho, bez čeho se neobejde skutečný duchovní život - duchovního dětství - radostné důvěry, úžasu, bytí v přítomnosti, otevřenosti. To má na mysli Ježíš, když říká: „Nebudete - li jako děti, nevejdete do království nebeského.“

Ti kteří pláčou budou potěšeni. To co po nás Bůh chce je upřímnost. Jemu můžeme svěřit to co nás trápí. On nám může pomoci vyznat se v tom. Příkladem jsou žalmy, které začínají nářkem, ale postupně se v nich objevuje chvála.

Takoví lidé, vědomi si Boží lásky k nim potom mohou být tichými, či jinak mírnými - v tichosti vnímat skutečný stav světa, nemusí se halasně hlásit o uznání. Ví, čím vším byli obdarováni. Mohou přemýšlet naslouchat. Nenechají se ohlušit vším tím, co se nás snaží upoutat a využít, či zneužít ke svým cílům. Pokojně reagují na podněty z okolního světa. Člověk otevřený poznání Boží lásky a milosrdenství naprosto přirozeně bojuje v prospěch svých bližních proti nespravedlnosti.

Mezi tichostí, či mírností a bojem za spravedlnost není rozpor. Protože ví, že i jiní lidé jsou milováni a je jim mnohé odpuštěno, snaží se být šiřitelem milosrdenství a pokoje, ale zároveň usilovat o spravedlnost. A takoví lidé, byť by jich bylo málo, působí jako příslovečné sůl a kvas na své okolí. Mění jej k dobrému. Tiší, v jiných překladech mírní lidé mění svět láskou. A nezištná, neúčelová láska je tou nejsilnější silou na světě.

Kdo jsou ti čistého srdce, kteří uvidí Boha? To jsou ti, kteří s pomocí Boží bojují se svým sobectvím, záští, zlobou, neodpuštěním. Ti mají vnímavost pro zázraky Boží milosti kolem nás. Bůh se totiž děje tam, kde se lidé v lásce setkávají. Tam, kde se lidé v lásce setkávají, tam se děje, nebo je přítomen Bůh. A o Bohu a víře, o náboženství tam nemusí být vůbec řeč. A naopak, tam, kde se třeba i velmi intenzivně o Bohu a víře mluví a zároveň jsou tato setkání motivována sobectvím a sebestředností, falešným vědomím nadřazenosti, tak tam Bůh nekoná.

Blaze i těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost - nežijí nadarmo. Nedávno jsem viděl pořad o několika lidech, kteří byli pronásledováni za komunistů. Ptali se jich, jestli to negativně neovlivnilo životy jejich dětí. Jejich dnes dospělé děti však nelitují. Na rozdíl od dětí těch, kdo se hrbili a přizpůsobili, z nich vyrostli poctiví a čestní lidé. Takový lidé zažívali vlastně mnohem více svobody. Nemuseli se přetvařovat.

Ano křesťané jsou často pronásledováni. V současnosti jsou nejpronásledovanější náboženskou skupinou, jsou tupeni a pronásledováni. Někdy oprávněně. Ale celkově lze říci, že svět směřuje opačným směrem, než nám ukazuje evangelium. A když dokážeme jít proti proudu, jdeme směrem správným.

Dá se říci, že s tímto programem budeme, jak se říká „ za blázny“. Je to přesně tak, jak píše apoštol Pavel v dnešním čtení z listu do Korintu. Celá blahoslavenství ukazují ke kříži, k obrazu zrna, které musí padnout do půdy a zemřít, aby vydalo klasy. A to je v dnešním světě, který je založený na okamžitém uspokojení čehokoli, vzbuzování závisti a dravosti opravdu bláznovstvím. Ono to ani vlastně dost dobře z vlastních sil nejde. Je to Bůh, který nám dává vnímavost pro podstatu života, vědomí jeho lásky a milosti a zároveň sílu a moudrost takto žít.

Amen