Věčný život? Co po nás zůstane!

Kázání na 10. 11. 2024

Biblická čtení: Jób 19,23–27a; Lukáš 20,27–40

V dnešním evangelijním příběhu je Pán Ježíš účasten diskuse s tehdejšími odborníky na Písma svatá, těmi, kteří si o sobě mysleli, že oni jsou těmi nejpovolanějšími autoritami. A podle podání evangelisty Lukáše je to již několikátý pokus, při kterém se protivníci snaží Ježíše ztrapnit, chytit za slovo, dostat do problémů. Zdálo by se, že ti, kdo se zabývají Písmem svatým, tradicí, vírou, se budou snažit o porozumění, pokoj. Vždyť Bůh je bezedným tajemstvím. Vztah s ním má vést člověka k pokoře a toleranci. Ale často je to bohužel tak, že pro mnohé lidi je víra, písmo svaté prostředkem k sporům, hádkám, povyšování se nad ostatní. Setkal jsem se s mnohými případy, kdy se církve a sbory rozpadaly, štěpily kvůli naprosto zbytečným hádkám. Četl jsem k tomu jeden výrok: „ Někteří lidé zatím mají tak malou víru, že nenávidí, ale nemají dost velkou víru na to, aby milovali.“ A Tak je tomu i v tomto případě. Nedávno jsem sdílel na facebooku, že není ani tak důležité, k jaké církvi nebo náboženství patříme. Jde o to, jestli nás příslušnostšnost ke konkrétní skupině vede k sporům a hádkám, nebo naopak k lásce, pokoře,smíření a odpuštění.

Ovšem Ježíš není tím, kdo by si liboval v hádkách, planých sporech. Vždyť nakonec stejně jde o věci, které jsou nad naše představy. Ne, on tuto provokaci, ve které jde o to, aby byl znemožněn, použije k tomu, aby posluchačům přinesl něco, co jim poslouží. Ukáže jim, že představy o vzkříšení, které kritizují, ani on nesdílí.

Ježíš, po té co mu saduceové vylíčí příběh dovedený do absurdity, řekne, že to berou od počátku špatně. To co nazýváme slovem vzkříšení, je úplně něco jiného, než pokračování našeho pozemského života. Zde platí slova apoštola Pavla z Listu Korintským:

„Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ Často opakuji slova profesora Jana Hellera: „ Co bude po smrti nevím. Přijde to, co nám Bůh připraví.“Co je však důležité je to, co říká Ježíš v závěru dnešního evangelijního oddílu: „On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi.“

Tady se sestry a bratři, setkáváme s tajemstvím, do kterého nevidíme, ale které září nadějí. Díky Ježíšovu vzkříšení víme, že smrt nemá poslední slovo. Vyostřeně to starozákonní svědek víry vyznává v knize Job. Je to výpověď z doby, kdy židé prožili jedny z nejotřesnějších zážitků svých dosavadních dějin. Tehdy byli postaveni tváří v tvář ztrátě veškerých jistot, ve které věřili. A právě tehdy zazněla tato odvážná výpověď: „Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí.“

Bůh je Bohem živých, před ním jsou všichni živi. Nespekulujme, jak je to možné. Nemá smysl hádat se o to, jak to bude. Radujme se z toho. Bůh, který je láska, je věčný. Láska, pokoj dobro, to bude mít poslední slovo v dějinách.

A tady se dostáváme zpět do našich každodenních, všedních životů. To je smysl všech výpovědí o posledních věcech v Písmu svatém, ukázat nám, jak teď, dnes žít. Jak čteme v druhém listu Tesalonickým – Bůh si nás zamiloval a dal nám dobrou naději. On nás chce povzbuzovat, dávat nám sílu ke každému dobrému činu i slovu tím, že si budeme připomínat všechny dary jeho milosti, které nám byly dány. Apoštol vyznává, že Bůh je věrný, že nás ochrání od zlého.

Můžeme si být totiž jisti, že poslední slovo nebude mít zlo, zlí špatní lidé, ale to, co z nezištné lásky pro druhé uděláme. Jak jsem říkával při posledním rozloučení se zeznulými: „To, co jsme z nezištné lásky dostávali od zesnulého, to to je věčné, to přetrvá.“

Amen