Smrti již nebude?

Kázání na 4. 11. 2018 

 Biblická čtení: Izajáš 66, 20 - 23; Zjevení 21, 1 -6a; Jan 11, 32 - 44

            v dnešním čtení ze Zjevení Janova čteme nádherná zaslíbení: Smrti již nebude, ani žalu, ani nářku, ani bolesti. To zaslibuje Boží svědek křesťanům na konci prvního století po Kristu.

 V té době té smrti, bolesti, žalu, nářku bylo spousta. Křesťané hynuli v bezdůvodném pronásledování. Setkávali se se zvůlí mocných, nenávistí lidí kolem sebe, absurdním podezříváním. Zaslíbený druhý příchod Ježíše Krista, který měl nastolit své království, se nekonal. Co dělat v takovéto situaci? Pane, kde jsi? Proč nezasáhneš? Proč, tak jako tolikrát před tím umírají spravedliví? Proč mlčíš, Pane?

            Tyto otázky doléhali i na Jana Presbytera, autora Zjevení Janova. Jemu Bůh dal, aby napsal útěšný spis pro křesťany, na které doléhala beznaděj. Chce jim sdělit, že to co poznali v příběhu života, smrti Ježíše z Nazareta a té jedinečné události, kterou církev nazvala vzkříšení, to vše platí. Bůh bude mezi lidmi, smrti nebude, Bůh setře každou slzu s očí. Co bylo, to pominulo, všechno tvořím nové. A ta slova jsou věrná a pravá. A dodává zvláštní, pro mnohé provokující větu, která může vzbudit víc než co jiného otázky, pochybnosti. Dovoluje si tvrdit, že tato slova se již vyplnila.

             Již se vyplnila? Ale jak? Kdy? Vždyť bolesti svévole, utrpení, smrti je stále dost a dost. A dokonce se dá říci, že lidstvo postihují stále nová a nová utrpení v míře, o které se nám ani nesnilo. Lidstvo si připravuje někdy doslova peklo na zemi.

            Ano, to vidíme kolem sebe. A nelze se divit, že tolik lidí pochybuje o samotném smyslu existence. Život a svět se jim zdají jako absurdní divadlo, zlý sen, do kterého byli proti své vůli vrženi a marně se z něj snaží probudit. Bylo by laciné, nesmyslné, necitlivé, bezohledné jim beze všeho hlásat - radujte se, je tady nová naděje. Smrti již není. Ne tady platí ono Ježíšovo - plačte s plačícími. Neste s nimi jejich bolest.

            A právě tehdy, když se zřekneme velkých laciných slov, frází, kterými ti, kdo si zakládají na svém, domněle jedině pravém náboženství, právě tehdy, právě v té chvíli se plní ona zaslíbení ze Zjevení Janova. Ano právě ve chvíli mlčení, tichého nesení bolesti těch druhých, kdy třeba jen nasloucháme a třeba i nemáme co říci. Právě tehdy se mezi námi uskutečňuje přítomnost Hospodina, který je nazýván láskou. Právě tehdy, třeba i nějakou dobu beze slov, můžeme při vší bolesti a zdánlivé beznaději zakusit - lidskost, láska, dobro - to nemizí. Je možnost žít dál.

Tak se mezi námi uskutečňuje něco nového, krásného, nový druh stvoření. Poznáváme to, co chce Bůh darovat lidem pokorným, vděčným, vnímavým, nesobeckým. Můžeme poznat světlo Boží lásky, která se zasvítila v temnotě velikonoční noci v Jeruzalémě, kdy po té, co opuštěn, nepochopen zemřel ten, kdo byl dokonale sjednocen s Bohem, Ježíš z Nazareta jako poslední zločinec dal Bůh lidstvu poznat, že to co, Krista přivedlo na kříž, to není to nejmocnější.

            To světlo v temnotě se mohlo zdát jen jako prchavý záblesk, který temnota znova velice rychle překryje. Všechno by tomu nasvědčovalo. Je toho tolik, co se nás snaží přesvědčit, že ona temnota ten záblesk lásky a naděje opravdu překrývá, že se nám pouze něco zdá.

Ale nemylte se. Není to zdání. Světlo naděje, lásky, i když z nich vidíme někdy jen záblesky je skutečné a nikdy nezhasíná. Nezaniká nic z toho dobrého, co lidé na zemi činí, jejich život pokračuje dál - dědictví obětavosti pro druhé zde na zemi a tajeným způsobem v Bohu.

            Pochybujete, ztrácíte naději - Tak jako volali Marie a Marta, sestry Lazarovi Ježíši, můžeme volat k Bohu i my. Nejspíš se nedočkáme takového zázraku, jako bylo vzkříšení Lazara. Bůh ale nám může dát, abychom vyšli ze své beznaděje, pocitu bezvýchodnosti, odvalí onen kámen pochybností. Dá nám zahlédnout jinou realitu a budeme se moci vydat na cestu nového života, který nám zaslibuje.

 amen