Růže a baobaby v nás

Kázání na 12. 2. 2017

Biblická čtení: Deuteronomium 30, 15 - 20; 1 Korintským 3, 1 - 9; Matouš 5, 21 - 37

            Když jsem četl dnešní evangelijní oddíl, vzpomněl jsem si na pasáž z úžasné knihy Malý princ od  Antoine de Saint-Exupéryho. Na planetě malého prince rostly baobaby a růže. Jako malé výhonky jsou od sebe nerozeznatelné. Hned jak je možno je rozeznat, je potřeba baobaby vytrhnout. A pustíme-li se do baobabu příliš pozdě, už nikdy se ho nezbavíme. Zaroste celou planetu, která je velká asi jako dům. Provrtá ji svými kořeny. A je-li planeta příliš malá a baobabů příliš mnoho, roztrhnou ji. Malý princ věděl o planetě, kde jeden lenoch zanedbal tři baobaby a ty malou planetku zcela zaplnily, takže se stala neobyvatelnou.

            Za tu planetu si můžeme dosadit svůj život, svoje vztahy s nejbližšími lidmi. V našem nitru klíčí a roste leccos. Vyroste z toho voňavá krásná růže, která vše zkrášlí? Nebo to bude Baobab, který svými kořeny vše roztrhá a kolem kterého nic nemůže růst? Je potřeba rozlišovat včas. Jinak by mohlo to, co v nás roste, co se nás snaží zmocnit, zaplnit, zatížit naše životy, naše vztahy k neunesení a nakonec je úplně zničit.

             Právě to měl na mysli Ježíš, když pronášel slova, která jsme četli v dnešním evangelijním oddíle. Veškeré zákony a i tehdejší židovský zákon pojednávají o činech. Ježíš však mluví o myšlenkách, hněvu, chtíči, vnitřní motivaci. Ony totiž naše myšlenky, naše vnitřní postoje určují, kým doopravdy jsme.

            Lze konat skutky milosrdenství, dobročinnosti, být navenek velice zbožný a zároveň být uvnitř velice zlý sobecký sebestředný. Velice jasně se to ukázalo na tom, když Ježíš z Nazareta, který byl s Bohem sjednocen, byl těmi, kdo si zakládali na své zbožnosti, poslán na Kříž. Podle britský spisovatel C. S. Lewise jsou nejhorší zlí zbožní lidé.  Apoštol Pavel píše v dnešním čtení do Korinta: „Odkud je mezi vámi závist a svár, ne li z toho, že patříte světu a žijete jako ostatní lidé.“ V korintském sboru lidé žili zdánlivě duchovním životem. Přesto mezi nimi bylo spousta sporů a hádek.  Ano, pokud se setkáváme mezi věřícími lidmi s nenávistí, záští, pomluvami je to zlé. Lidé kolem nás potřebují evangelium. A tímto způsobem jsou spolehlivě odrazováni. Je potom otázkou, zda takový lidé milují Hospodina, který je láskou. Nemají spíše vztah ke své tradici, k tomu, na co jsou zvyklí. A tak si potom rozumí velice dobře lidé napříč náboženstvími, tradicemi. A lidé v jednom společenství se třeba ani nemohou vystát.

            Zkoumejme, jaká semínka  v nás klíčí.  Je potřeba pravidelně obnovovat své smýšlení. Čím jde člověk dál v životě a ve vztahu s Bohem, tím více poznává svoji nedokonalost a to, co vše je potřeba napravovat. Byli bychom z toho zoufalí, kdybychom na to byli sami. Duch Boží nám nemilosrdně ukazuje, kdo jsme v nitru, jaké jsou naše pohnutky. Naštěstí nám Duch svatý zároveň ukazuje na nezaslouženou nezměrnou velikost Boží lásky a milosti, to že jsme přijímáni takový, jací jsme. A díky tomu se nemusíme bát poznání toho, jací ve skutečnosti jsme, čím je motivováno naše jednání.

            A tak nechávejme našeho Pána, aby ve ztišení nám ukazoval, jaké jsou naše myšlenky a motivace. Pokud nás totiž nepozorovaně roste zloba, chtíč, lpění je potřeba to rozpoznat, uvědomit si to. Když jsme si něčeho vědomi, ztrácí to nad námi moc. Pokud to vše necháváme růst, zhoubně to působí nejdříve na nás samotné. Kazí nám to náladu, zdraví. Postupně to narušuje naše vztahy. Od myšlenek může rychle dojít k činům.

            Nenechme se ukolébat tím, že kolem nás, ve společnosti a ve sdělovacích prostředcích, politice se stává jakoby normou vzbuzování nenávisti, zatracování odlišných, štvaní proti skutečným nebo domnělým nepřátelům. To je velmi nerozumné, velmi nebezpečné. Od myšlenek k slovům a činům je cesta velmi krátká. Kamínek jednoho činu, výroku může strhnout celou lavinu, být spouštěcím mechanismem nahromaděné nenávisti, zklamání. A potom může dojít k tomu, že naprosto zbytečně umírají miliony lidí.

            Nenechme se zmást tím, že chtíč, nevěra, bezuzdnost se stává normální. Je třeba mít citlivost k těm, kterým se rozpadly vztahy. Ovšem nelze vztahy měnit jako spotřební zboží.

            Je potřeba ve vlastním zájmu, kvůli svému zdraví a životu svých nejbližších rozlišovat, co v nás roste, nechat Hospodina, aby nám to ve ztišení svým duchem ukazoval. Mnoho lidí bere pošetile jako samozřejmost nenávist, bezuzdnost, dvojakost něco jiného. Máme vnášet něco opačného. Může se nám zdát, že je nás málo, že to nemá význam. I tady ale platí onen biblický příměr o soli a kvasu, kterých je sice nepatrné množství, ale jejich přítomnost vše mění.     Amen