První neděle postní - duchovní cesta člověka v několika větách.

V dnešním evangelijním oddíle čteme v geniální zkratce, tak jak je to typické pro Markovo evangelium, o tom, co lidé obvykle prožívají v duchovním životě.  Něco podobného pozná každý, kdo se snaží žít smysluplně.

Kázání na 21. 2. 2021

Biblická čtení: Genesis 9, 8 – 17; 1. Petrův 3, 18 – 22; Marek 1, 9-15

V dnešním evangelijním oddíle čteme v geniální zkratce, tak jak je to typické pro Markovo evangelium, o tom, co lidé obvykle prožívají v duchovním životě. A nemusíme mluvit jen o duchovním životě ve smyslu zbožnosti a církevní příslušnosti. Něco podobného pozná každý, kdo se snaží žít smysluplně, kdo pochopil, že život má někam směřovat, bere čas nám zde darovaný jako výzvu, oslovení. Dnes stojíme na počátku postního období. A zvěst s tím spojená se týká celého našeho života, může být aktuální pro všechny lidi, nejen pro úzkou skupinu aktivních příslušníků církevního života.

Nejprve čteme o Ježíšově křtu. To je počátek jeho cesty. Je to spojeno s nádherným zážitkem. Bůh se přiznává k Ježíšově pokoře, se kterou se zařazuje mezi hříšníky a sdílí s nimi jejich úděl. Ježíš tak totiž ukazuje Boží podstatu, kterou je láska zvláště k těm ubohým, prostým, opomíjeným a zároveň pokorným. Bůh Ježíšovi dává najevo, že bude s ním – to je význam onoho obrazu o nebesích otevřených a Duchu svatém sestupujícím jak holubice.

Avšak najednou přichází střih, náhlá neúprosná změna, jak to už v životě bývá. Hned, ano hned bez nějakého radování se, užívání si nádherných chvil vyvádí Duch Ježíše na poušť. A najednou tu máme pravý opak. Místo nádherného potvrzení o Boží přítomnosti a požehnání přichází pokušení, pochybnosti symbolizované vlivem satanovým. Poušť v době vzniku Písma svatého bylo místo, kde přebývali zlé síly. Ti, kdo jdou duchovní cestou, odcházeli celé dějiny na poušť ne, aby unikli z hříšného světa, ale aby od něj poodstoupili a utkali se sami se sebou, se zlem ve vlastním nitru. A i onu dravou zvěř můžeme vyložit jak to, co na nás útočí, co nás chce zničit, co nás chce využít ke svým cílům. Poušť to je místo prázdnoty, ticha. To nebývá příjemné . My se snažíme, abychom se něčemu takovému vyhnuli. Strčíme si sluchátka do uší´. Vezmeme do ruky mobil. A tak nevnímáme, co se v nás děje, co se nás zmocňuje.

Je tam psáno i o andělech, kteří Ježíše obsluhovali. Ale z vyprávění u Lukáše a Matouše víme, že ti andělé, kteří zde symbolizují také Boží přítomnost a péči přicházejí na scénu až potom, co Ježíš překoná pokušení, která jej potkala.

A když Ježíš překoná tuto zkoušku, nabude vnitřní síly a svobody. A i když jeho příbuzný Jan byl uvězněn, a Ježíše může čekat něco podobného, on jde a hlásá. Zkušenost, kterou prožil na poušti, ho přivedla k  vědomí toho , že se přiblížilo království nebeské, tedy, že Bůh chce být s lidmi, chce být přítomen v jejich životech. Je si vědom, že Boží přítomnost, vztah s ním je něčím, o co ho nemůže připravit ani smrt. To pokání, které Ježíš zvěstuje, to není nějaké zkroušené vyznávání vin a pochybení. Je to naopak něco veskrze radostného. Spočívá v tom, že si uvědomíme, co vše nám Bůh nabízí, že jsme obdarováni a milováni.

Evangelista Marek v geniální zkratce, jak je pro něj typické, popisuje, co prožívá každý z nás jak v životě víry, tak i v životě běžném. Když člověk uvěří v Boha, je nadšen. Naplňuje ho to radostí. Potom však nastává tříbení. A ta je to i v jiných oblastech našeho života. Lidé se pro něco nadchnou, něco se jim zalíbí, vydají se na nějakou životní cestu – studium, manželství, podnikání. Počátek provází nadšení. Ale v vzápětí se člověk musí utkat sám se sebou, se vším tím zlem, špatnými vlastnostmi, které si v sobě nese. Prožíváme zklamání sami ze sebe a z lidí kolem nás. Jako bychom se ocitli na poušti, vystaveni našeptávání zlého. A vše čeho se bojíme, zneklidňuje nás, obchází kolem jako dravá zvěř cenící zuby.

Ježíš se pokušení nepoddal. Tak i my můžeme vědět, že to, co nás svazuje a snaží se nás zneužít ke svým cílům lze s Boží pomocí překonat. Je to jednak změnou smýšlení, což se jinak nazývá pokání. Tím, že si připomeneme, kdo jsme bez ohledu na to, jak nás berou ostatní lidé, zda naplňujeme jejich představy, nebo oni naplňují ty naše. Ty představy, nároky, lpění na nich, strach z toho co nás čeká, co můžeme čekat od lidí kolem nás, to je asi tou hlavní složkou onoho pokušení, těch dravých zvířat. A když člověk před nimi neutíká, v klidu, z nadhledu se na ně podívá, pozná jednu důležitou věc. Nejsou naší součástí. Jsou pomíjející. Vše to, co je podstatou oněch pokušení, tedy to, co nabízí svět – majetek, moc, popularita, to vše je pomíjející a skutečné naplnění to nikdy nepřinese. A toto poznání a z něj vyplývající vnitřní postoj, může být potom zdrojem vnitřní svobody a síly. Podobné s jakou šel Ježíš svojí cestou, která přinesla požehnání celému lidstvu. Jdeme potom stejnou cestou jako Ježíš – cestou nelpění na sobě samém, na našem renomé, úspěchu, majetku. Po té co projdeme pouštěmi života, potom teprve naplno prožijeme to, co prožil Ježíš před pokušením na poušti. Tehdy mu bylo zvěstováno, že je Božím synem. On, protože věděl kým je, dokázal jít a přijmout, co ho čekalo - neporozumění, nepřijetí, smrt. To je cesta I pro nás. Pouště života, kterými každý z nás prochází si může to, nebo ten koho nazýváme Bůh použít k tomu, aby nám ukázal, kdo ve skutečnosti jsme už od počátku. Buduje se v nás tak vědomí, že od počátku, bez ohledu na to, kým jsme v tomto světě je nám dán život, který sám o sobě je zdrojem radosti, naplnění, úžasu. A my pak můžeme s vnitřní svobodou zvěstovat lidem kolem nás – přiblížilo se Boží království – jinak řečeno – nic kolem nás není samozřejmé. Je za tím vším láska. Žasněte, radujte se, uvědomte si to. A toto vědomí, vděčnost a úžas jako zdroj naplnění nechť promění vaše vztahy, vaše životy.

V postním období se soustřeďujeme na to, že i my můžeme obrazně řečeno vyjít na poušť, podívat se do tváře všech strachů, úzkostí, co nás svazuje, nahání nám jak dravá zvěř strach. A můžeme jako Ježíš poznat, že to nad námi nemusí mít moc. Andělé Ježíše obsluhovali. To nám ukazuje na to, že i  my můžeme zažít Boží pomoc, když se setkáme tváří v tvář všemu tomu, co nás spoutává, chce nás zneužít, odvést od toho co skutečně naplňuje naše životy a k Bohu se v modlitbě obrátíme. I  my můžeme poznat a vidět pravé zdroje, ze kterých můžeme čerpat – radostnou vděčnost, vědomí Boží přítomnosti a milosti, která, jak jsme četli v dnešních biblických čteních, nikdy neustává.

Amen