Obchod zvaný náboženství - co s tím? Třetí neděle postní.

Ježíš v dnešním oddíle z evangelia vyhání obchodníky a směnárníky z chrámu. Je to symbol toho, co se dělo děje celé dějiny v duchovním životě, v církvi a lidském životě. Z duchovního života se totiž často stává obchod.

Kázání na 7. 3. 2020

Biblická čtení: Exodus 20, 1 – 17; 1 Koritským 1, 18 – 25; Jan 2, 13 – 22

Ježíš v dnešním oddíle z evangelia vyhání obchodníky a směnárníky z chrámu. Je to symbol toho, co se dělo děje celé dějiny v duchovním životě, v církvi a vlastně i v každém životě člověka. Z duchovního života se totiž často stává obchod. A nejen to. Lidé to tak často od počátku chápou.

Ti lidé, kteří tam prodávali, vyměňovali peníze vlastně nedělali nic špatného. Bylo potřeba si koupit obětní zvířata, vyměnit peníze, když to byli cizinci. Otázka byla přiměřenost cen. Ale Ježíšovo jednání má hluboký symbolický význam. Nejde jen o to, že kupčení v chrámu narušovalo to, k čemu chrám měl sloužit. Ježíš se tady symbolicky dotýká toho, že celá podstata náboženství a duchovního života může být narušená, pokřivená.

Lidé si obvykle myslí, že v náboženství jde o obchod. Prostě něco, za něco. Budu něco dělat, nějak se chovat, dodržovat nějaká pravidla a učení. A na oplátku si zajistím přízeň bohů, božstev. Budu spasen, nepůjdu do pekla. Po smrti mi bude dobře. To zní logicky. Je to obdoba toho, co funguje v lidské společnosti. A to byl jeden z důvodů, proč se Ježíš dostal do střetu s tehdejším náboženstvím. Náboženští lidé si mysleli, že dodržováním spousty přikázání se vlastně stávají spravedlivými a u Boha si něco zaslouží. Byl to vlastně takový druh obchodu. No a přichází Ježíš a hlásá a svými skutky ukazuje, že tomu tak není. Bůh má stejný vztah, jak k ctihodnému věřícímu, dodržujícímu do puntíku veškeré předpisy, tak i k poslednímu hříšníkovo, který je pro zbožné zavržen, nečistý. A kdyby jenom to. Ježíš dokonce ukazuje, že horlivá zbožnost může vycházet z velmi sobeckých a sebestředných pohnutek. Lidé si svojí zbožností dodávali a dodávají vědomí nadřazenosti, domnělého vlastnictví pravdy, důstojnosti. Je to dnes jiné? Kolik jsem takovýchto postojů viděl u lidí zaštiťujících se vírou v Boží milost a lásku. Obchod s domnělým vlastnictvím pravdy, obchod s vědomím nadřazenosti. Obchod se strachem z trestu.

A Ježíš toto symbolicky z chrámu vyhání. Vyhání obchodníky. Ba dokonce mluví i o zboření chrámu. I to stavění chrámů, lpění na nich se může stát svého druhu obchodem ve kterém handlujeme s naší představou boha, který ve skutečnosti neexistuje.

Pravidla, přikázání, chrámy obřady. To samo o sobě nemusí být nic špatného. Ba naopak. Může to být prostředkem k tomu nejlepšímu. Ale pouze, pokud je to prostředkem a ne cílem. Často se to stává součástí výše zmíněného obchodu, kdy si kupujeme sebepotvrzení, to že jsme někdo, jsme více než ti druzí, jsme ti kdo ví. To je přirozené lidské uvažování.

Protiklad k tomu tvoří slova apoštola Pavla z dnešního čtení z prvního listu Korintským. Lidská moudrost ve smyslu chytrosti, hrdosti na sebe sama, a své schopnosti je ničím. Kristus ukřižovaný, světem odmítnutý – to je ta cesta. To je cesta vědomí, že sám o osobě jsem je prach. Je tady Bůh, stvořitel, který sám je láska. On je zdrojem všeho. U něho si nelze nic koupit, zasloužit, on se nám dává. To je skandál, to zahanbuje naši snahu po hrdosti, naši touhu něčím se stát, něco si vydobýt. Je to skok do temné hlubiny, která je nepopsatelná, nepoznatelná, nevystižitelná. A k tomuto z běžného lidského hlediska absurdnímu má sloužit vše – chrámy, učení, teologie, zbožnost. Nemá se to stávat součástí onoho velkého obchodu zvaného náboženství

Představuje to smrt našeho já, které se snažíme v tomto světě budovat. Představuje to konec veškerého obchodování, protože si s uvědomíme, že máme prázdné ruce, nelze ničím zaplatit.

To doprovází zvláštní směsice pocitů. Na jedné straně je až smrtelný strach o sebe sama, o svoji pozici, renomé, o to kým jsme pro svět kolem nás. Na druhé straně je to vědomí naprosté svobody. Je to vědomí svobody, ke které jsou vlastně všechna Boží přikázání prostředkem. Však Bůh se v prologu desatera představuje jako ten, kdo vyvádí z otroctví, ten kdo osvobozuje. Nedělá to proto, že po nás něco chce. Dělá to proto, že jsme jeho stvořením. On není obchodník. Nestávejme se obchodníky ani my. Bůh prostě dává, bez peněz, bez placení. Co dává – radost, pokoj, svobodu, soucit, pozornost. Nechť je nám vše k tomu prostředkem.