O čem to křesťanství vlastně je.

Kázání na 3. 5. 2026

Biblická čtení: Matouš 25, 31–46; Jakub 1, 27; Jan 14, 1–14; 1 Timoteovy 1, 5 - 7

Text z Janova evangelia je textem, který podle ekumenického lekcionáře připadá na dnešní neděli. Je součástí Ježíšovy řeči na rozloučenou. Ježíš už ví, jaký jej konec čeká, a chce své učedníky připravit na život bez něj. Text následuje poté, co Petrovi předpoví, že jej třikrát zapře. Ale i přesto, že učedníci Ježíše nechápali a hádali se, kdo je mezi nimi největší, Ježíšova slova mluví o pokoji. Doslova jim říká: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí.“ Následuje zaslíbení příbytků u Otce.

A jako obvykle, učedníci nerozumí. Nevědí, kudy vede cesta, kterou má Ježíš jít. Ježíš jim poukazuje na to, že on sám je tou cestou, že on je totožný s Otcem. Zaslibuje učedníkům, že budou činit skutky jako on, ba ještě větší. A také, že splní vše, o co budou prosit v jeho jménu.

Mnozí si po přečtení tohoto textu řeknou, že je to vlastně jednoduché. Ježíš sám je cesta, pravda i život, nikdo nepřichází k Otci než skrze něj. To znamená, jak to mnozí interpretují, že je potřeba tzv. vyznat Ježíše jako osobního spasitele a jemu vydat svůj život. Tak se prý dostaneme do oněch příbytků. K tomu dodají, že křesťanství je tedy jediné pravé náboženství a jinudy cesta do nebe nevede. Podle tohoto výkladu jdou všichni, kdo o Ježíšovi slyšeli a nepřijali jej, do záhuby.

Ano, Ježíš mluví o tom, že on je jediná cesta, pravda i život. Je ale potřeba si uvědomit, kudy tato cesta ve skutečnosti vede. Písmo svaté je potřeba podle staré reformační zásady vykládat Písmem. Je jasné, že tato cesta nevede skrze správnou víru či správnou teologii. Je psáno: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského.“ A jinde čteme: „Po ovoci poznáte je.“

Znám lidi, kteří dokážou zpaměti citovat celé biblické pasáže a mají Ježíše plná ústa, ale ve skutečnosti jsou to namyšlení, do sebe zahledění lidé, kteří šíří rozvrat a nenávist. Vybuchnou, pokud si někdo dovolí formulovat nějaký věroučný článek jinak, než jsou zvyklí. Potom to dopadá tak, že například v Kroměříži, kde jsem dříve sloužil, je jedenáct církví, z nichž jen asi čtyři dokážou spolupracovat. Pokud je to tak, pak my křesťané svým špatným příkladem zabraňujeme lidem kolem nás, aby poznali pokoj, který vztah s Bohem přináší.

Tak kudy vede ta Ježíšova cesta? Tady se dostáváme k souvislosti mezi Janem 14 a 25. kapitolou Matoušova evangelia. Je to podobenství o posledním soudu. Ukazuje nám, co vede ke skutečně smysluplnému a naplněnému životu. V tomto podobenství se ti, kteří se mají ujmout království, ptají, kdy Synu člověka poskytli účinnou pomoc. A on jim řekne: „Amen, pravím vám, cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ A naopak – odsouzeni jsou ti, kdo pomoc potřebným neposkytli.

Od jednoho zástupce nejmenovaného kroměřížského sboru jsem četl názor, že těmi „maličkými“ se myslí jen křesťané. To je ale nesmysl. Jednak jsou v samotném podobenství shromážděny všechny národy, a také v podobenství o milosrdném Samařanovi Ježíš staví za vzor člověka, kterého tehdejší Židé nejvíc nenáviděli.

Ježíšova cesta je tedy velice prostá, ale ne jednoduchá. Máme vidět trpícího Krista v bližním vedle sebe. A pokud je Kristus v Otci a Otec v Kristu, potom se ve vztahu s našimi bližními setkáváme se samotným Bohem. Kdysi jsem si to formuloval tak, že víra v Boha nás má vést k tomu, abychom dělali to, co je potřeba, pro toho, kdo to potřebuje, a ve chvíli, kdy to potřebuje. Zde padá jakákoli exkluzivita církve či náboženství. Láska, pomoc a zájem jsou stejné, ať už přicházejí od evangelíků, katolíků, buddhistů, či kohokoli jiného.

Díky tomu přijdeme do nebe? Velký český teolog Jan Heller, kterého jsem měl tu vzácnou možnost potkat, jednou řekl: „Co bude po smrti, nevím – bude to to, co nám Bůh připraví.“ Měli bychom se ptát, jak se pojmy o věčnosti plní teď a tady, v naší časnosti. I zaslíbení nebeských příbytků má pozemský rozměr. Můžeme zažít pokoj plynoucí z vědomí nepodmíněného přijetí naším nebeským Otcem. To nám umožní s nadhledem budovat pokojné vztahy. Naše vztahy mohou být takovým příbytkem, domovem. Právě sem míří ono Ježíšovo zaslíbení, že o cokoli budeme prosit v jeho jménu, on učiní. Jestliže je Boží jméno Láska, potom prosby, které Bůh plní vždy, jsou prosby o sílu a moudrost pro účinnou lásku.

Dobře to vyjádřil Jakub ve svém listu: „Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.“ Tedy pamatovat na potřebné kolem nás. A co znamená chránit se před poskvrnou světa? Zbožnost nás má vést k tomu, abychom ze svého života odstraňovali sobectví, sebestřednost, pýchu a přehnanou ctižádost. To jsou ty hlavní hříchy – a věru jsem jich u tzv. „zbožných“ zažil dost a dost.

Na závěr bych odcitoval ještě jednu historku od profesora Jana Hellera. Vykládal nám, že šel jednou na bohoslužby svého bývalého žáka. Ten kázal o tom, že krev Kristova je zázračná tekutina, které se stačí jen dotknout, a člověk je proměněn. Profesor Heller to komentoval slovy: „Cítil jsem se trapně a litoval jsem, že jsem toho člověka pustil u zkoušky.“ Manželka ho pak uklidňovala a šli spolu do blízkého katolického kostela. Tam stařičký kněz, kterého nebylo skoro slyšet, říkal: „No, víte, ono je to křesťanství o tom, že se lidé mají mít rádi.“ A profesor Heller řekl: „Zaradoval jsem se. Konečně správné kázání podle Bible.“

Amen.