Nebe a peklo tady a teď. Co znamená ztratit život pro Krista?

Kázání na 21. 6. 2026

Biblická čtení: Římanům 6, 1b-11; Matouš 10, 24-39

Dnešní evangelijní oddíl je součástí Ježíšova projevu, ve kterém vysílá své učedníky, aby hlásali evangelium. Již na začátku působení učedníků je Ježíš upozorňuje na to, že jejich zvěstování budou provázet těžkosti. Připomíná jim, že Ježíše obvinili z toho, že je spojen s temnými silami. Proto něco podobného čeká i je. Dost podrobně Ježíš popisuje i to, že učedníky čekají kvůli evangeliu konflikty i ve vlastní rodině. Učedníky čeká pronásledování. Evangelium je sice poselství o pokoji, který svět nemůže dát, jak čteme v evangeliu podle Jana. Přesto vzbuzuje konflikt, doslova meč, jak říká Ježíš. Avšak nakonec se ukáže, že evangelium je skutečná pravda o životě.

Třikrát Ježíš učedníkům v tomto evangelijním úryvku říká, že se nemají bát. Bůh o nich ví. Kdo ztratí svůj život podle hodnot tohoto světa pro Ježíše, ten jej nalezne. I když jeho život skončí tělesně, to co zde šířil, bude mít platnost pro věčnost.

Tato řeč vystihuje to, co platilo a platí pro křesťany všech věků. V prvních třech staletích existence církve byli křesťané pronásledováni. Po té, co za císaře Konstantina se stalo křesťanství státním náboženstvím zase byli často pronásledováni ti, kteří chtěli být radikálními, rozhodnými následovníky Kristovými. Mnohdy to bylo tehdy, když se církev stala přisluhovačkou vládců. Křesťané byli pronásledováni všemi totalitními režimy. V současné době jsou křesťané pronásledováni více než v celých dějinách.

My v naší zemi, v současné době nejsme pro naši víru pronásledováni. Sám jsem ve své necírkevní rodině neměl problém s tím, že jsem se vydal na cestu kazatele. Setkal jsem se ale na Vyšší odborné škole sociální a teologické se spolužáky, které jejich rodina zavrhla, protože začali chodit do církve, nebo šli na křesťanskou školu.

Co je však varující je to, že církve jsou v současnosti na posledním místě v žebříčcích věrohodnosti a kazatelé na posledních příčkách hodnocení prestiže profesí. Čím je to způsobeno? Kdysi mi můj kolega, pozdější synodní senior Joel Ruml řekl, že církev se od světa neliší ničím jiným než zvěstí, kterou nese. Neseme zvěst, která vyjadřuje skutečnou pravdu o životě. Avšak je otázkou, do jaké míry o nás platí, že ztrácíme život pro Krista, abychom ho nalezli.

A co vlastně znamená to ztratit život pro Krista, abychom ho nalezli?Asi to neznamená, že musíme odejít někde do zahraničí na misie. I s takovými lidmi jsem se setkal. Je ale otázkou jaká motivace tyto lidi vede. Je to touha sdílet naději, Boží lásku, která mě proměnila, cestu vnitřní proměny, naděje? Nebo je to naopak snaha přetvářet druhé lidi k obrazu svému, naplnit vlastní ambice? Setkal jsem se s člověkem, který byl na zahraniční misii a po návratu se mu rozpadlo manželství. A takových případů je, podle toho co jsem četl, mnoho. A totéž platí i pro kazatele a pro každého člověka, který chce následovat Krista. Je tragické, když si lidé skrze církev, víru v Krista řeší svoje ambice, chce dělat kariéru. Potom kazatelé končí jako vyčerpaní, vyhořelí lidé na antidepresivech. Jak píše apoštol Pavel v dnešním čtení z listu Římanům křest je pokřtěni do smrti Kristovy. Ztratit život pro Krista znamená to, že máme vstoupit na cestu nového života. A veškerou naší motivací pro vše co děláme ve službě Bohu a vlastně ve všem co v životě děláme je to, kým jsme v Bohu. Jsme milované děti Boží. Z toho máme žít, radovat se. Máme žasnout a být vděční za vše, čeho se nám dostalo. Když se přestaneme nechávat ovládat svými ambicemi a tužbami a začneme žít z vděčnosti, nastane něco co se dá nazvat vzkříšením. To že máme ztratit život pro Krista vlastně znamená, že se máme nechat proměňovat nevyčerpatelnými zdroji Boží milosti ve vděčné a láskyplné lidi. A Boží lásku a milost, kterou jsme zakusili máme rozdávat dál. Znamená to díky zdrojům v Bohu žít obětavým životem pro lidi kolem nás.

A jak je to s tím peklem, kde může být zahubena duše i tělo. Je potřeba si uvědomit že nebe a peklo to nejsou nějaká místa na zemi, či ve vesmíru. To jsou stavy existence. Již jsem zde mluvil o vzkříšení. Po tom, kdy se přestaneme snažit někým být v očích lidí kolem nás, světa kolem, jinak řečeno po smrti našeho ega, nastává život ve vědomí vděčnosti a nezasloužené milosti. To se dá nazvat nebem. A peklo. To je život, který často vidíme kolem sebe. To slovo, které máme přeloženo jako peklo, zní v řeckém originále gehena. Upomíná to na údolí Ge Hinnón na jihozápadě Jeruzaléma kde byla městská skládka, kde neustále hořel oheň. Odhazovala se tam i těla popravených, kteří si nezasloužili pohřeb. Gehena, peklo, je život zmarněný. Je to život naplněný sobectvím, přehnanými ambicemi, ctižádostí, nevděčností, chtíčem, chamtivostí. Takoví lidé nemají nikdy dost. Je to často proto, že se jim třeba v dětství nedostalo náležité lásky a péče. Je to život plný zranění, způsobených sobě samým i lidem kolem. A lidem v církvi se takový styl života, takové motivace nevyhýbají. Potom nastává ten tragický rozpor mezi slovy a skutky. Peklo je život neproměněný Boží láskou, i když je třeba plný náboženských frází. Na konci života člověk, jehož život byl tímto naplněn pozná, že jeho život byl zmarněný, zbytečný.

A tak zkoumejme, jaké jsou základy, motivace našeho života. Je to vědomí nezasloužené milosti za vše, co máme, vědomí láskyplné Boží přítomnosti? Žijeme obětavým životem pro naše bližní? Nebojme se, že bychom byli tomuto světu pro smích. Jak píše apoštol Petr: „ Když se již spolu s nimi nevrháte do téhož proudu prostopášnosti, dráždí je to a urážejí vás.“ Ono nic není skrytého. Že je evangelium pravda o životě nakonec vyjde najevo

Jak říká jeden citát připisovaný Františkovi z Assisi, který jej asi neřekl, ale je výborným shrnutím jeho učení: „ Kažte evangelium stále a když je potřeba, tak i slovy.“

Amen