Kdo chce dál, ten musí cestou vděčnosti...

Kázání na 18. 8. 2024

Biblická čtení: Přísloví 9, 1 - 6; Efezským 5, 15 - 20; Jan 6, 51 - 58

v jedné písni se zpívá - kdo chce dál, ten musí cestou chval. To je refrén několika jejích slok. V těch slokách se zpívá o tom, že není dobré trápit se tím, co bylo, usilovat o majetek, reptat, hádat se. Vděčnost a úžas je cestou jak žít a nejen žít. Můžeme dokonce říci, jak si skutečně užívat.

To je zvěstí i dnešního textu z listu efezským. Autor v něm píše, že nastaly dny zlé. I dnes se mluví hodně o tom, že je těžká doba. Ale dnes jde hlavně o to, že jsme o katastrofách, zločinech a nehodách velmi dobře informováni. V době vzniku nového zákona museli první křesťané čelit pronásledování, vnitřním rozporům. Jak se v náročných situacích života zachovat? Jak si počínat moudře? Čteme tam výzvu: „Neopíjejte se vínem“ - jinak řečeno - nesnažte se uniknout z reality. Snažte se hledat důvody vděčnosti. Poněkud podivně nám znějí slova: „ Vždycky a za všechno vzdávejte díky Bohu.“ To je poněkud nešťastně formulováno. Spíš bych dal přednost jiným překladům, které říkají vždycky a ve všem, při každé příležitosti vzdávejte díky. Vždycky jsou důvody k vděčnosti, lze hledat důvody k radosti. Ale do důsledku vzato platí i to, že Bůh nás může něčemu naučit i skrze věci nepříjemné, smutné a tragické. A ono je to tak, že z nejtěžších situací v životě se nejvíc naučíme. Je ale důležité, abychom přittom využívali Boží zdroje síly a moudrosti. Proto apoštol Pavel může napsat v epištole Římanům: „ Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.“

I v naší době platí, že je kolem nás a v nás spousta zla. I člověk je tak nastaven, že si víc všímá věcí zlých nebezpečných. Jeden psycholog to charakterizoval tak, že informace o tom, co je špatné a nebezpečné se na nás zachytává jako na suchém zipu. A věci pozotivní po nás sklouznou jako po teflonovém povrchu. Všímat si toho, za co můžeme být vděční vyžaduje úsilí.

Jsou věci, ze kterých se nelze radovat, vzdávat za ně díky. Někdy se nám zdá, že to nemůžeme zvládnout. Padáme pod náporem zoufalství a beznaděje. A potom se z toho snažíme uniknout. Četli jsme o víně. Ale těch prostředků je mnohem více - zábava, televize, internet, strnulost, lenost, nebo naopak přemíra aktivity - workoholismus, neuspořádané vztahy. Nebo třeba majetek, bohatství. Ten výčet by byl velice dlouhý. To vše působí jako opium, které nám umožňuje uniknout z reality, ze které máme strach.

Ono opravdu není jednoduché čelit tomu, s čím se setkáváme, co prožíváme. Zde platí uvědomit si, že nejsem sám. Ten, kdo mi daroval život je stále se mnou, záleží mu na mně. Vždy je za co děkovat, za co chválit. Jak píše apoštol Petr: „ Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží.“ A tím se přenese naše pozornost. Už nemusíme být ochromeni.

Není hanba přiznat si v této souvislosti svoji nedostatečnost. Nemusíme se snažit uniknout před poznáním vlastní slabosti a pošetilosti. Naopak, právě to by byla pošetilost. Blahoslavení chudí duchem, zní v blahoslavenstvích kázání na hoře.

A v čtení z knihy přísloví čteme, že moudrost zve prostoduché, ty, kdo nemají rozum, ať se k ní uchýlí. Kdo jsou ti prostoduší? Ti, kdo o své slabosti, malosti a nedokonalosti ví. Mluví se tam o chlebu a vínu. A tady se dostáváme k zvěsti dnešního evangelijního oddílu.

Chléb a víno eucharistie. To je symbol, že náš stvořitel je stále s námi, živí nás. on sám se nám dává. Různé denominace mají různé názory na podstatu Večeře Páně, na Boží přítomnost v ní. Shodl jsem se s členy různých církví na tom, že základ pro to, abychom se sjednotili i u Večeře Páně je úžas nad Božím skloněním se k nám a sebedarovaním se. A když spekulujeme, přemýšlíme o tom, kde a jak je Bůh přítomen, tak se tento ohromující zážitek ztrácí.

Ježíš nám tím ukazuje na podstatu, naprostý základ veškerého svého díla. Tou je pevné, stálé společenství s Bohem. On věděl, že má život a ten je od Otce. Proto odolával pokušení popularity. Davy, které ho následovaly, by ho klidně provolaly králem. Ježíš ale raději odešel do samoty, kde byl sám s Bohem. Tušil, co se stane. Ti samí, kteří mu provolávali slávu, později volali: „ukřižuj“. Dá se říci, že Ježíše za jeho pozemského života vlastně nikdo úplně nepochopil a s výjimkou několika žen a učedníka Jana pod křížem, ho všichni opustili. Ježíš měl život z Boha, který trvá i přes hranice smrti, navzdory nepochopení, opuštění, zavržení. V této souvislosti se dá říci, že o život, hodnotu, uznání není potřeba usilovat. Život už máme. Jde o to, uvědomovat si, přijímat Boží milost a lásku, být vděčný. To , kým jsme v Bohu, to je naše skutečné já. Narozdíl od falešného já, které je založeno na tom, ja nás berou druzí lidé, jak jsme či nejsme úspěšní v očích tohoto světa. A to zákopnitě přináší soustu nejistoty a zklamání.

Bůh k nám sestupuje, dává se nám, doslova on sám chce být naším životem, protože z něj pocházíme. Jsme jako ratolesti na kmeni, kterým je on sám.

Usilovat o uznání, snažit se o únik v tom, co se nám nabízí jako zábava a potěšení je nerozumné.

Vděčnost a radost z toho, co už máme, pozornost vůči tomu všemu je tím pravým zdrojem moudrosti.

Je to zdroj moudrosti i pro vztah k lidem kolem nás. Nabízí se nám tak možnost dávat a nežádat zpět.

Amen