Kázání na Velikonoční neděli

Kázání na Velikonoční neděli (5. 4. 2026)

Biblická čtení: Skutky 10, 34–43; Jan 20, 1–18

Temnotou kráčí Marie Magdalská k Ježíšovu hrobu. Chce zařídit to, co se nestihlo před sobotou. Jde prokázat poslední službu člověku, který ji měl rád. Podle tradice byla Marie Magdalská ženou špatné pověsti. Ale Ježíš se k ní, na rozdíl od lidí vnějšně zbožných, choval s láskou. I proto, že se stýkal s nejrůznějšími hříšníky, dopadl tak, jak dopadl. Láska vede Marii temnotou k vykonání smutných povinností.

Ta temnota symbolizuje beznaděj. I my často kráčíme temnotou. Ale právě tam, kde je z lidského hlediska tma a kde se zdá, že je vše ztraceno, tam Bůh často nejvíc jedná. Celá Bible je knihou o naději tam, kde nikdo nic nečekal.

A ta temnota může být také symbolem pro temnotu země, ve které klíčí zaseté semeno. Opět se tady vracíme k obrazu semena, které jen když zemře, vydá klasy.

Marie jde k hrobu první den po sobotě. Ten čas – začátek týdne – nám zvěstuje, že se jedná o nový začátek. Tady začíná něco úplně nového.

Hrob je prázdný, kámen je odvalen. Marie v tom však vidí jen další důvod k zoufalství. Její milovaný Mistr tak hrozně skončil, a teď ještě zmizelo jeho tělo. I to, aby mu po smrti posloužila, jí bylo odepřeno. Běží to vyřídit Petrovi a Janovi. Jan přiběhl první, ale do hrobu nevešel. Dal přednost Petrovi, který měl vůdčí postavení. Jan se do hrobu jen podíval a uvěřil.

Vidí tam plátna a svinutý šátek. V tom je rozdíl oproti vzkříšení Lazara. Ten vyšel z hrobu a musel být rozvázán. Tady mizí Ježíšovo tělo i skrze slupku smrti. Jde o nový druh existence.

Ale i když Jan uvěřil, nechal tam plačící Marii samotnou. Není to tak trochu obraz toho, co se u nás věřících děje? Uvěřili jsme, víme o zdroji naděje a života, a přesto někdy nejsme schopni tuto naději sdílet s lidmi kolem nás, kteří jsou nešťastní a pláčou v temnotě své beznaděje.

Marie se s pláčem nakloní do hrobu. Vidí tam dva anděly. Jeden sedí tam, kde měl Ježíš hlavu, druhý tam, kde měl nohy. To není náhoda. Je to odkaz na Archu úmluvy. Na jejím víku byli také dva cherubové. Je tím naznačeno, že tady – v místě smrti – je nyní posvátný prostor. Prázdný hrob je místem, kde se uzavřela nová smlouva mezi Bohem a lidmi.

Andělé se Marie ptají, proč pláče. Bůh často působí prostřednictvím lidí kolem nás. Jsou to ti, kteří nám darují svou pozornost a upřímně se o nás zajímají.

Marie jim vyjeví svůj žal. A když se obrátí, vidí Ježíše, ale považuje jej za zahradníka. I v tom je ukryta hluboká zvěst. Odkazuje to na zahradu Eden. První zahradník Adam selhal. Ježíš je vzkříšen v zahradě jako „Nový zahradník“. Objevuje se zde nové stvoření. Ukazuje to také, že Boží vzkříšený život potkáváme ve všední práci. Bůh se doslova sklání až k hlíně. Nic lidského mu není cizí.

Marie Ježíše pozná, až když ji osloví jménem. Ano, Bůh nás zná. Oslovuje nás i v lidech kolem nás, abychom rozpoznali jeho působení. Jakmile ho Marie pozná, Ježíš jí říká: „Nedotýkej se mne.“ Ale řecký originál naznačuje spíše: „Nedrž se mě“ nebo „Nelpi na mně“. Ježíš dává Marii najevo, že jeho starý způsob bytí skončil. Jako by říkal: „Nepoutej mě k jednomu tělu. Teď mě najdeš všude – v lidech, v přírodě, v celém stvoření.“

To je zvěst i pro nás. Nelpi na svých zaběhaných představách. Bůh tě může znovu a znovu překvapovat. Jak napsal svatý Augustin: „Pokud si myslíš, že jsi Boha pochopil, věz, že to není Bůh.“

Teprve po Ježíšově vystoupení k Otci se plně ukáže, kým byl a je. Ježíš vystupuje k Bohu svému i k Bohu vašemu. Ten Bůh, který dával Ježíši sílu a moudrost, ten Bůh, který ho vzkřísil, je i naším Bohem. Je Otcem učedníků, i když ho nechápali a selhali. Stejně tak je naším Otcem, i když padáme my. Nezříká se nás.

Marie Magdalská, žena, která měla u lidí špatnou pověst, se stává prvním svědkem vzkříšení. Bůh si může použít kohokoli. Marie přichází k učedníkům sevřeným strachem a říká: „Viděla jsem Pána.“

Je příkladem i pro nás. Šla k hrobu temnotou, stejně jako my často procházíme svými temnotami. Ale v těchto temnotách Bůh jedná a mění nás, možná nejvíc. Svěřila se andělům i Ježíši. I my se můžeme svěřit Hospodinu v modlitbě, nebo lidem v církvi při rozhovoru či zpovědi. Někdy nás Bůh provede temnotou právě proto, aby nám ukázal křehkost všeho, v co doufáme, a osvobodil nás od falešných představ o Něm i o životě.

Jednou se všechny temnoty rozplynou. Poznáme, že Bůh je s námi. Máme sdílet naději, že i v té největší beznaději světa je zdroj síly a moudrosti.

Kristus byl vzkříšen! Opravdu byl vzkříšen! Tak se o Velikonocích zdraví lidé v některých zemích. Díky tomu můžeme vědět, že ani smrt, ani život, ani žádná jiná moc nás nedokáže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši. Láska, lidství a oběť nakonec zvítězí. Zlo totiž ničí samo sebe.

Amen.