Ježíšovo uzdravení hluchoněmého a jeho místo v našich životech.

Kázání na 8. 9. 2024

biblická čtení: Izajáš 35,4 - 7; Jakub 2, 14 - 18; Marek 7, 31 – 37

dnešní evangelijní oddíl nám zní, jako svědectví o tom, že Ježíš byl zdatným léčitelem. To je ale pouze jedna rovina tohoto příběhu. Líčení Ježíšových zázračných uzdravení jsou znameními, které, nám chtějí sdělit hlubší pravdy o Božím díle mezi námi. Ano, Bůh může skrze modlitbu pomoci v uzdravení nemocného člověka, i hluchoněmého. Ovšem často je to tak, že se za někoho modlíme a k uzdravení nedojde. Avšak více než fyzické nemoci nás sužují narušení našeho životního směřování, vztahů s ostatními lidmi i s Bohem.

Ježíš prochází územím Dekapole, nebo jak říkají kraličtí územím Desetiměstí. V té době toto území obývali pohané. I okolní oddíly o víře syrofenické ženy a o nasycení 4 000 mluví o působení mezi pohany. Evangelista tak dává do kontrastu Ježíšovy problémy a nepřijetí mezi židy a jeho úspěšné působení mezi pohany. Ti z pohledu tehdejších zbožných židů byli nečistí, nevěřící, nehodni toho, aby se s nimi zbožný žid stýkal. Evangelista tím dává najevo, že evangelium boří přehrady mezi lidmi, i ty náboženské. Nikdo nemá u Boha výsadní postavení.

V tomto příběhu Ježíš potkává hluchoněmého člověka. Takové postižení znamená citelné omezení životních možností. Odborníci se shodují, že být hluchoněmý znamená ještě větší vyřazení ze společnosti než být nevidomý. V tehdejší době, kdy ještě zřejmě neexistovala znaková řeč, bylo postavení tohoto člověka ještě mnohem horší než dnes. Naštěstí byli lidé, kterým nebyl lhostejný. Ti jej přivedli za Ježíšem. Ten ho vzal stranou a uzdravil jej. Nedokážu přesně vysvětlit význam úkonů, které při tom prováděl. Důležité je, že tím hluchoněmého vrátil do společnosti ostatních lidí.

Jak už jsem říkal, tento příběh se stal mezi pohany. I my dnes žijeme vlastně v pohanské zemi. Ano, naše země je i přes svoje hluboké křesťanské kořeny v podstatě pohanská.

Každý z nás je do jisté míry postižen jako hluchoněmý z tohoto podobenství. Neslyšíme se navzájem, nerozumíme si. Zapomínáme se ztišit, aby k nám mohl promlouvat Bůh. Setkali jsme se s lidmi, kteří nás přivedli k Bohu, který se zjevil v Ježíši z Nazareta. I my máme být průvodci lidí na cestě k setkání ostatních lidí s naším Pánem.

Než Ježíš hluchoněmého uzdravil, vzhlédl k nebi a povzdechl. Hluchoněmý se sám nemohl modlit, nemohl volat k Bohu. Ježíš to povzdechnutím a vzhlédnutím k nebi udělal za něj. Ono jediné upřímné povzdechnutí k Bohu je cennější, než sáhodlouhé vyumělkované modlitby. I pro nás, všelijak hluchoněmé Ježíš vzdychá. Jeho Duch za nás lká nevyslovitelným lkáním. Je naším přímluvcem u Boha a zoufá si nad tím, že se neobracíme k Bohu, abychom i my mohli uslyšet Effatha, otevři se.

Když se najdou lidé, které Ježíš jejich neschopnosti slyšet Boží hlas zbavil, kterým pročistil uši, potom k němu přivedou k němu dalšího člověka. Ježíš se jej v tichu a klidu se pak člověka dotkne svým Duchem. To zřejmě symbolizují ony Ježíšovy úkony při uzdravování. Pak máme uši pro slyšení evangelia, pro svědectví o Boží lásce mezi námi. Kdo má vnímavé uši pro Boží zvěst, ten posléze začne Boha chválit i svými ústy.

Avšak spolu se schopností slyšet evangelium dává Bůh skrze Ducha svatého i další důležitou schopnost vnímání. Učí nás všímat si lidí kolem, jejich problémů, starostí, potřeb. A učí nás také komunikovat s nimi tak, aby to vedlo k pokoji, aby jednání s druhými lidmi měla smysl, nevedla k rozbrojům a hádkám, ale naopak k porozumění a pokoji. Ideální je pak držet se zásady, která je popsána v listu Efezským: „ Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.“

Ježíš, jehož celý život byl obětí ve prospěch lidstva se dotýká člověka neslyšícího. Bůh zjevený v Kristu nás chce odvrátit od sebestřednosti a sobectví, které tak často panuje v tomto světě. I my máme následovat příkladu Ježíšova a stávat se obětí svatou, Bohu milou, jak píše apoštol Pavel v listu Římanům. Obětí svatou Bohu milou ve prospěch bližních. Na konci života zůstává jen to, co jsme dali druhým.

Tak jako se lidé tehdy divili, když viděli zázrak, tak se i dnes mohou divit a žasnout, když uvidí změny, jaké může Boží Duch učinit v životě člověka. Navzdory Ježíšově zákazu se zvěst o uzdravení hluchoněmého všude roznesla. Když Bůh zjevený v Ježíši dnes odstraní z života člověka hluchotu a němotu projevující se nezájmem o potřeby bližních a vzájemným neporozuměním, je to nejlepší svědectví. František z Assisi říkal, že máme kázat evangelium stále a když to bude potřeba, tak i slovy. Matku Terezu mnozí obviňovali, že podmiňovala pomoc potřebným přijetím křesťanské víry. Není ale prý znám jediný případ, kdy by se tak dělo. Říkala svým sestrám, že nemají o Kristu mluvit. Mají Krista přinášet tím, jaké jsou. Jinak řečeno – Bůh se děje tam, kde se lidé v lásce setkávají. Když se bůh svojí láskou dotkne člověka, potom napravuje jeho řeč i sluch.

I to, že dnes žijeme v podstatě v pohanské zemi je určitě z velké části způsobeno tím, že se křesťané neobraceli k Bohu, nepozvedali své oči k nebi. Bůh nemohl otevírat jejich uši k slyšení evangelia a k vnímavosti pro potřeby druhých lidí. Nemohl uzdravit jejich jazyk, dát jim vhodná slova pro zvěstování evangelia. Když lidé nenalezli v církvi to, co hledali, pochopení pro své potřeby, pravé slovo v pravý čas, obrátili se jinam. Uctívání Hospodina nahradilo uctívání nejrůznějších model, jako jsou zdánlivě neomylné ideologie, vůdcové, majetek. Amen