Jak nalézt život? Nelpět na něm.

 Celý život se učíme a pokud nejsme omezení, poznáváme více a více svoji pošetilost a omezenost.Iv dnešním evangelijním oddíle máme zachyceno,naprosté neporozumění...

Kázání na 3. 9. 2017

Biblická čtení: Jeremjáš 20, 7 - 9; Římanům 12, 9 - 21; Matouš 16, 21 - 27

             Celý život se učíme a pokud nejsme omezení, poznáváme více a více svoji pošetilost a omezenost. Iv dnešním evangelijním oddíle máme zachyceno, jak po vrcholné výpovědi o tom, že po Petrově vyznání, že Ježíš je Boží zachránce vyjde najevo naprosté neporozumění. Ježíš chválí Petrovo vyznání. Označuje jej za skálu, pevný základ. No tak to je úžasné, říkají si asi učedníci. A těší se na světlé zítřky po Ježíšově boku. Ale co to, Ježíš najednou mluví o utrpení, smrti. Asi nějaká chvilková indispozice? A tak ho Petr nabádá k pozitivnímu myšlení.  A Ježíš Petrovi ukáže, že je ale úplně mimo. Petr, kterého dříve Ježíš nazve skálou, je najednou nazván satanem, protivníkem. Jeho myšlení je úplně protikladné Božímu - tedy skutečné realitě. Tak tomu bývá, že v životě musíme být vyvedeni z mylných představ,

            To Petrovo počínání je z lidského hlediska naprosto pochopitelné. Komu by se chtělo trpět. Je normální snažit se vyhnout problémům, konfliktům, křivdám. To nemáme zapotřebí, říkáme si. A začneme dělat něco jiného, přestaneme se s někým stýkat.

            Ovšem je to tak, že kdo se snaží opravdu smysluplně žít, nebýt pokrytecký, ten se utrpení nevyhne. Někdy je to tak, že ten, kdo se snaží žít bez toho, aby byl agresivní vulgární, ctí závazky, buduje vztahy, snaží se o spravedlnost a pravdivost prostě narazí. Narazí už i bez toho, že by se snažilo kárat. Narazí prostě proto, že už samotným svým bytím nastavuje zrcadlo, zneklidňuje a usvědčuje svět kolem sebe ze zvrácenosti.      

            A tak tomu bylo i u Ježíše. Ježíš už jenom tím, jak žil, s kým se stýkal, provokoval. Nastavoval zrcadlo lidem, pro které náboženství bylo prostředkem naplnění vlastních ambic, vlastnictví pravdy, příležitostí k povyšování se nad druhé. A když se k tomu přidalo i jeho kázání, ve kterém usvědčoval tehdejší náboženské autority z hříchu, bylo nasnadě, jak to s ním dopadne. Celé dějiny se ti, kteří se rozhodnou opravdu následovat evangelium setkávají s pronásledováním od těch, pro které se náboženství stalo prostředkem k naplňování vlastního sobectví. Jsou podobni proroku Jeremjášovi z dnešního prvního, starozákonního čtení. Hospodin ho přemluvil, zdolal. Jeremjáš si stěžuje na to, co mu přináší prorocká služba. Říká si sice, že už nebude v Hospodinově jméně mluvit. Ovšem Hospodinovo slovo je v jeho srdci jako hořící oheň. Tak tomu bývá s lidmi, kteří se setkají s Hospodinem samotným. I když to člověka stojí mnohé, je svědkem Hospodinovým. Jak praví Pavel: „ Běda mi kdybych nekázal.“ Bůh nás ovšem v utrpení neopouští. Doprovází nás a učí věci, které bychom se jinak, než skrze utrpení, bolest a ztráty nenaučili.

            Pokud by člověk totiž Boha zapíral, žil by si jak chtěl, i když by se k Bohu vnějšně hlásil, mohlo by se mu stát to, o čem mluví Ježíš v další části evangelia. Mohl by ztratit život. Může se stát, že na konci svého života člověk zjistí, že se pro chvilkové pohodlí, pomíjející rozkoš se vydal na cestu, která vede ke konečnému zjištění, že život byl žit nadarmo. Člověk může zjistit, že dosáhl svých vytčených cílů, nahromadil spoustu majetku. Ovšem přesto cítí prázdnotu a samotu. Může se totiž stát, že v honbě za prestiží, uznáním, úspěchem a majetkem člověk přijde o zdraví, vztahy. Zůstanou po něm zmařené lidské osudy. A přijde pozdní zjištění, bez čeho všeho se bylo možné obejít.

            Naopak, když člověk ztratí svůj život pro Boha zjeveného v Kristu, dá mu ho k dispozici, člověk nalezne pravý život. Jak? V tom, že pozná, otevřou se mu oči pro vnímání všeho toho, co máme už od počátku. Vnímání pro samotný nevýslovně krásný dar života. Bůh nám dává poznat, co je opravdu důležité. Můžeme poznat, že jsme přijímáni a milováni takový jací jsme a v tomto prostoru bezpečí můžeme přijmout sami sebe se svými nedostatky. A tak je nám umožněno přijmout i lidi kolem nás, kteří nikdy nebudou podle našich představ. Získáme tím ten důležitý odstup k tomu, abychom podle rady apoštola Pavla neodpláceli. Naopak  poznání toho, že lidé svojí agresí dávají najevo vlastní zranění je počátkem procesu přijetí a odpuštění. Tím, že nebereme věci osobně, prokážeme dobra navzdory agresi můžeme ty, kteří nás napadají odzbrojit, přivést k zamyšlení a snad i k tomu, že se v životě vydají jiným směrem.

            Ztratit svůj život pro Boha znamená nelpět sám na sobě, přijímat život takový jaký je, žít opravdu v realitě, což je nejdůležitější předpoklad pro vnitřní svobodu a skutečný pokoj. Jak říká marek Eben - všichni jsme vlastně nesnesitelní.

            Amen