Bůh jako proudění lásky - zvěst trojiční neděle.

Kázání na 31. 5. 2026

Biblická čtení: Genesis 1, 1-4; 2. Korintským 13, 11-13; Matouš 28, 16-20

Dnešní neděle má v církevním roce zvláštní postavení. Odděluje sváteční část roku, kdy si připomínáme spasitelné skutky Boží, od takzvané nesváteční části, kdy se oddíly určené na jednotlivé neděle spíše věnují naší odpovědi na spasitelné Boží dění.

Dnešní neděle má název neděle trojiční. To by mohlo vzbuzovat dojem, že se budeme věnovat matematice uprostřed Boha, věroučným formulacím o jednotlivých osobách, které mají Božskou podstatu. Ale tak tomu není. Evangelijní oddíl, který jsme četli, je především charakteristikou našeho poslání, poslání církve v tomto světě.

Již na počátku je zmíněna dost důležitá informace. Učedníci se setkávají s Ježíšem na hoře v Galilei, kterou jim určil. Učedníci se vracejí tam, kde to začalo. Po té, co na celé čáře selhali, je jim dán nový začátek. A když slyší židovský čtenář evangelia, kterému je Matoušovo evangelium určeno, o tom, že se setkávají na hoře, hned zpozorní. Hora, to je místo, kde se děje Boží zjevení. Je to obdoba hory, na které bylo dáno desatero. A tady se zjevuje něco opravdu významného, co má dosah pro celé dějiny, v podstatě uzavření nové smlouvy mezi Bohem a lidmi. Zatímco ta první smlouva byla doprovázena strachem, příkazy, tato nová smlouva je založena na láskyplném sklonění se k učedníkům, kteří nic nepochopili a naprosto selhali.

Na hoře se setkávají učedníci po svém naprostém selhání s Ježíšem. I zde, po té, co všechno zažili a vidí Ježíše vzkříšeného čteme, že někteří pochybovali. Ale řecký text připouští i možnost, že se učedníci klaněli vzkříšenému Ježíši a zároveň pochybovali. Ano, pochybujícím, selhávajícím lidem je svěřeno ono velké poslání.

Ježíš k nim přistoupil. Jde k nim blíž. To ukazuje na směr Božího působení. Bůh je ten první, který jedná. A Ježíš říká naprosto ohromující slova: „ Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ Opravdu? Kde je ta moc? Proč Ježíš nevládne a nesmete všechny ty mocipány, kvůli kterým za poslední dva tisíce let zemřely miliony a miliony nevinných? Jak to vysvětlit? Pokud se snažíme najít cestu k vysvětlení tohoto rozporu, je potřeba si říct, že Bůh v tomto světě nepoužívá jiný prostředek k tomu, aby dostal lidi na svoji stranu než lásku. Dokonce teologové píšou o tom, že Bůh trpí s trpícími. Ano, zdá se, že sobectví, mocichtivost egoismus, lež vítězí. Je to ale vítězství dočasné. Zlo ničí samo sebe. I když se to nezdá, nakonec je to láska, obětavost, služba co vítězí v konečném důsledku. Je to Ježíš, který se stal spasitelem světa a ne dobyvatelé, králové, císaři, diktátoři. Kdo zná dnes krále, dobyvatele? O Ježíši slyšela a ví většina lidí na světě. To, co je obsahem jeho evangelia, rozhoduje o tom, jestli je život smysluplný nebo ne. Když mluvím na pohřbech, tak pozůstalí vždy chtějí, abych o zesnulém řekl, že to byl laskavý obětavý člověk, který žil pro druhé.

A z toho, že Ježíšovo evangelium je skutečnou pravdou o životě, tím co vítězí, plyne i ono velké poslání. Učedníci mají jít ke všem národům a získávat Ježíšovy učedníky, jeho následovníky. To je důležité. Ta smlouva, o které jsme mluvili dříve se netýká jen jednoho národa, ale všech lidí.

Učedníci mají křtít ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Je potřebné si uvědomit, co to znamená. Největší středověký teolog, Tomáš Akvinský řekl: „Bůh je vztah.“ Jinak se to dá vysvětlit i tak, že popis Boha jako společenství tří osob ukazuje, že Bůh ve své podstatě je proudění lásky. A tato láska, její proudění je tím, co stvořilo a udržuje tento svět. A tak i my, když jsme stvořeni k obrazu Božímu, jsme stvořeni z lásky a k lásce. Člověk je tvor vztahový.

Takže když křtíme ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, není to tedy jen nějaké formální pojmenování. Tím křtem jakoby symbolicky vyznáváme, že křtěný je ponořen do Boha. Když je pokřtěno dítě, vyznávají rodiče, že ho chtějí nořit do proudění lásky, kterému říkáme Bůh. Když je křtěn dospělý, tak to vyznává on sám. Křtěnec má být korytem, řečištěm Boží lásky. Je smutné, že se z křtu v minulosti stalo něco automatického. Otázka je, do jaké míry v tom množství křtů bylo možno udržet povědomí o této jeho úžasné podstatě.

Být řečištěm pro Boží lásku ale neznamená být chladným, betonovým kanálem. Boží proud lásky, který námi protéká, nás proměňuje. Tím, že skrze nás protéká Život, Láska, tak se břehy našeho vlastního života začínají zelenat, rozkvétají a nesou ovoce. Když dáváme Boží lásku druhým, sami tím nejvíce žijeme.

Ale musíme nechat Boha aby toto řečiště pročišťoval. Jinak se může zanést sobectvím, sebestředností, závistí, zahořklostí a pýchou. Proudění se zastaví. A naše nitro nebude plodit ovoce Ducha svatého, kterým podle apoštola Pavla je, jak to čteme v epištole Galatským, láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.

Máme ty, které křtíme učit, aby pochopili celé vykupitelské dílo Kristovo, všechno, co Kristus přikázal. A to v podstatě opět není nic jiného než vzájemná, účinná, nezištná a odpouštějící láska. Výborně ji popsal apoštol Pavel v třinácté kapitole první epištoly Korintským. Je dobré si ji jednou za čas znova přečíst.

Celý náš dnešní oddíl a celé Matoušovo evangelium končí zaslíbením stálé Kristovy přítomnosti. Ten Bůh, který stvořil svět, který Ježíše z Nazareta vzkřísil z mrtvých je stále tentýž. Nabízí nám sílu a moudrost pro to, abychom se nechávali naplnit Boží láskou skrze jeho přítomnost v našich životech. Nabízí nám sílu a moudrost pro šíření nezištné lásky všude, kde jsme postaveni. Je potřeba si ale uvědomit, že nikdy nevstupuje do našeho života bez našeho svolení.

Amen