Záhumenky

Dnes už to mladší generaci možná nic neříká, ale za socialismu bylo na vesnicích běžné, že lidé měli za domem nebo někde poblíž malé políčko. Říkalo se mu Záhumenek.

Komunistický režim lidem pracujícím v JZD přiděloval půdu k obdělávání, aniž by příliš řešil, komu ve skutečnosti patřila. Tenkrát bylo vše znárodněné vč. zemědělské půdy. Stačilo si požádat a člověk dostal možnost hospodařit na kousku pole v blízkosti svého domu. O právech původních vlastníků se tehdy příliš nemluvilo.

Stejně to bylo i u nás. Napůl s tetou jsme obdělávali malé políčko, na kterém jsme pěstovali hlavně brambory. Kromě nich tam rostlo zelí, mrkev, petržel, rajčata, cibule, česnek a občas i řepa pro slepice.

Někteří pěstovali i obilniny. To pak museli číhat až budou žně a poprosit kombajnéra aby po šichtě, zpravidla v noci dříve než spadne rosa, vymlátil i jejich pozemek.

Sklizeň brambor byla na vesnici malou společenskou událostí. Když nastal čas, přišli pomoct sousedé. Příště jsme šli zase my pomoct jim. Byla to samozřejmost. Nikdo za to nic nechtěl. Prostě se pomáhalo.

Taky jsme jako děti pekli „pečoky.“ Brambory upečené v ohni z bramborové natě. Umíte si představit ten dým? To by asi eurokomisaři omdleli, kdyby to viděli. Pečoky byly často úplně černé. Ale to nám nevadilo. Křupali jsme zuhelnatělé brambory a moc jsme si to užívali.

Kromě políčka jsme měli ještě asi patnáct set metrů čtverečních sadu. Tam jsme sušili seno. Téměř každý dům měl sklep, ve kterém byly uskladněné pytle brambor, bedýnky s jablky a hruškami, kořenová zelenina a hlavně velký kameninový hrnec s kyselým zelím. To byla běžná zásoba na celou zimu.

Na sklizeň brambor mám ještě jednu vzpomínku, na kterou nikdy nezapomenu. Otec si na vykopávání půjčoval traktor z JZD. Když už byly všechny brambory posbírané a podél pole ležely připravené pytle, dovolil mi, abych pomalu na jedničku popojížděl traktorem od jednoho pytle ke druhému, zatímco ostatní je nakládali.

Bylo mi tenkrát třináct let. Otec mi už tehdy občas dovolil řídit traktor i po polní příjezdové cestě. Dnes si říkám, že jsme měli štěstí, že nás nikdo nechytil.

Pamatuji si i krátký rozhovor, který jsme při jízdě vedli.

„Kolik že ti je roků?“ zeptal se mě otec.

„Třináct,“ odpověděl jsem.

„To je do sedmnácti ještě hodně daleko. Na řidičák si ještě chvilku počkáš,“ poznamenal s úsměvem.

Musím se smát, když si uvědomím, že od té doby uplynulo téměř čtyřicet let.

Dnes jsme si zvykli zajít kdykoliv během roku do supermarketu a koupit si téměř jakékoliv ovoce nebo zeleninu. Je jasné, že domácí úroda chutnala lépe.

Když už jsem u toho pěstování, nedá mi to nezmínit ještě jednu věc. Dodnes bydlím na vesnici a někteří moji kamarádi si vlastní zeleninu pěstují i dnes. Zdá se mi ale, že je to rok od roku těžší. Přibývá škůdců – drobných hlodavců, slimáků, mravenců, nebo třeba i srnek či divočáků. Úrodu ničí mnohem více, než si pamatuji ze svého dětství. Není to vůbec jednoduché něco vypěstovat.

Často slýchám, že dříve bylo všechno horší. Nemyslím si, že je to pravda. Něco bylo horší, něco bylo lepší. Domácí pěstování a sousedská vzájemná pomoc patří k těm příjemným vzpomínkám.