Vyhýbavost jako trend

Celý svůj partnerský a manželský život jsem svědkem toho, jak se lidé vyhýbají problémům, konfliktům a nepohodlným situacím. A čím jsem starší, tím více mám pocit, že neřešení vztahových problémů se stalo téměř trendem.

Není to samozřejmě nic nového pod sluncem.

Už před třiceti lety jsem to pozoroval u některých svých kamarádů, kteří po svatbě zůstali bydlet s rodiči. Klasický scénář: mladá nevěsta si nerozuměla s tchyní a mezi oběma ženami vznikalo napětí. Manžel stál uprostřed a chtěl být s oběma zadobře.

A tak raději nedělal nic.

Jenže právě to bývá problém. Někdy je potřeba vlastní maminku usměrnit. Jindy zase manželku. Někdy je nutné říct jednomu nebo druhému: „Tohle už není v pořádku. Takhle se k sobě chovat nebudeme.“

Není to příjemné. Člověk riskuje hádku, uraženost a několik nepříjemných dnů. Jenže partnerský život není soutěž v tom, kdo se dokáže nejdéle vyhýbat nepříjemným rozhovorům. Konflikt, který se neřeší, většinou nezmizí. Jen se někam uloží a čeká na další příležitost.

V poslední době ale pozoruji ještě něco jiného. A přiznávám, že nad některými postoji dnešních mladých lidí opravdu zůstávám stát s otevřenou pusou.

Jeden můj mladý kamarád se oženil a s manželkou žijí v malém domku. Jsou spolu krátce a o jejich manželství samozřejmě nevím tolik, abych je mohl soudit. Některé situace mě ale překvapily.

Když mu přišli kamarádi pomáhat s prací kolem domu, v době oběda se majitel vytratil do restaurace a chlapy nechal, ať si jídlo zajistí sami. Když jsem tam jindy přišel na drobnou výpomoc, na kterou bylo potřeba více mužských rukou, kamarád všem nabídl kávu. Byl svátek a předpokládal jsem, že paní domu je doma.

Kdo myslíte, že kávu připravoval?

Manžel.

Nejde mi přitom o to, že žena má stát u plotny a obsluhovat muže. Tak jednoduché to není. Jde mi o něco jiného. O pohostinnost, zájem a pocit, že když někdo přijde pomoci mému partnerovi, vlastně přichází pomoci nám. A pokud je jeden z nás zrovna zaměstnaný prací, druhý se přirozeně postará o hosty.

A právě v takových chvílích si nesmírně vážím toho, co mám doma já. Moje žena by mohla být v tomto směru mnoha lidem příkladem. A doufám, že i ona může říct něco podobného o mně. Manželství totiž podle mě není jen společné bydlení dvou samostatných lidí. Je to určitá forma spolupráce. Jednou udělám něco já pro tebe, podruhé ty pro mě. A často ani nepřemýšlíme nad tím, kdo je právě na řadě.

Jenže naši mladí jsou prostě jiní.

Znám syna velmi vzdělané a hodné ženy, který si v osmnácti letech našel o osm let starší svobodnou maminku. Bez účasti svých rodičů se s ní oženil, přijal její příjmení a s rodiči se přestal úplně stýkat.

Neznám samozřejmě všechno, co se v té rodině odehrálo. A právě proto nechci rozhodovat, kdo je viník. Přesto mě fascinuje ta schopnost vztah prostě utnout. Ne hádat se. Ne vyjednávat. Ne vysvětlovat. Ne hledat kompromis.

Prostě odejít.

Jiný mladý chlapec v našem sousedství řekl svým rodičům:

„Nejsem povinen vám představovat svou dívku.“

Samozřejmě že není. Nikde není zákon, který by dospělému synovi ukládal povinnost představit rodičům svou partnerku.

Jenže opravdu chceme všechny rodinné vztahy poměřovat tím, k čemu jsme a nejsme povinni?

Rodiče by jistě rádi poznali dívku svého syna. Pozvali by ji na kávu, na oběd nebo na rodinnou oslavu. Ne proto, že na to mají nějaké právo. Prostě proto, že je zajímá život jejich dítěte a člověk, kterého si jejich syn vybral.

Možná právě slovo „povinnost“ ukazuje část problému.

Ve vztazích přece děláme spoustu věcí, které nejsme povinni dělat. Nemusím zavolat rodičům. Nemusím navštívit babičku. Nemusím pomoci sourozenci. Nemusím představit rodičům svou přítelkyni. Nemusím uvařit kávu kamarádům svého manžela. Nemusím se zajímat o to, co trápí mou ženu.

Nemusím skoro nic.

Otázkou je, jak budou naše vztahy vypadat, pokud budeme dělat opravdu jen to, co musíme.

Mám pocit, že dnešní společnost klade obrovský důraz na osobní svobodu, vlastní prostor a právo nebýt ničím omezován. Samy o sobě jsou to dobré věci. Jenže každý skutečný vztah člověka nějak omezuje.

Manželství mě omezuje. Děti mě omezují. Rodiče mě někdy omezují. Přátelé mě někdy omezují. Dokonce i pes vás omezuje, protože když chcete odjet na celý den pryč, musíte přemýšlet, kdo ho vyvenčí.

A přesto nám právě tyto vztahy dávají životu velkou část jeho smyslu.

Nemyslím si, že naše generace byla lepší. Takovou iluzi si nedělám. I před třiceti lety se lidé hádali, rozváděli, podváděli a neuměli spolu mluvit. Jen mám pocit, že jsme byli více vedeni k tomu, že vztah je něco, na čem se musí pracovat. Že někdy musím ustoupit. Někdy něco vydržet. Někdy se omluvit. A někdy naopak otevřít nepříjemné téma a riskovat konflikt.

Dnes jako bych stále častěji slyšel: Je to můj život. Nemusím. Nejsem povinen ti říkat, kam jdu večer nebo kam jedu na dovolenou. Nechci to řešit. Jdu pryč.

Možná se mýlím. Možná jen stárnu a začínám dělat přesně to, co dělala každá generace před námi – kroutit hlavou nad tou následující.

Když jsem byl mladý, také jsem netušil, čeho budu ve svých dvaapadesáti letech svědkem. A naši rodiče pravděpodobně stejně nechápavě sledovali nás.

Jedno ale považuji za neměnné.

Dobrý vztah nevzniká tím, že se všem nepříjemným situacím vyhneme. Právě naopak. Vztah se často buduje tím, že je společně překonáme.

Musíme se naučit říkat věci, které se druhému nemusí líbit. Musíme umět vyslechnout něco, co se zase nelíbí nám. Musíme se někdy omezit, ustoupit a něco udělat jen proto, že to potěší druhého člověka.

A především musíme přijmout skutečnost, že blízkost bez určité míry nepohodlí vlastně neexistuje.

Můžeme se totiž vyhnout konfliktům.

Můžeme se vyhnout povinnostem.

Můžeme se vyhnout kompromisům.

Můžeme se nakonec vyhnout i lidem.

Jen bychom se pak neměli divit, že jsme zůstali sami.