Úkol hodný mistra

Občas v práci narazím na úkol, který mi dá opravdu zabrat. Zná to jistě každý. Život před nás postaví výzvu a my jí musíme čelit. Často se jedná o problém, kterému se přede mnou řada lidí raději vyhnula.

Takové úkoly bývají často odkládány. Jsou to takoví kostlivci ve skříni, kteří čekají na někoho, kdo je konečně vytáhne na světlo.

Kdysi jsem z podobných úkolů míval respekt. Dnes už si v duchu říkám něco úplně jiného.

To je úkol hodný mistra.

Tahle jediná věta mi neuvěřitelně pomáhá. Místo abych přemýšlel, jak je problém složitý, začnu přemýšlet, jak ho vyřešit. Přestanu se litovat a začnu hledat cestu.

Paradoxní je, že právě tyto nejtěžší úkoly mi dodávají nejvíce sebevědomí. S každým vyřešeným problémem mám pocit, že jsem o něco zkušenější. O něco klidnější. O něco jistější.

Stává se mi proto zvláštní věc. Ve chvílích, kdy bych měl být podle všeho ve stresu nejvíce, bývám naopak nejklidnější. Vím totiž, že pokud se do problému ponořím a budu jej řešit krok za krokem, dříve nebo později se řešení objeví. A i kdyby ne hned, každá slepá cesta mě posune blíž k té správné.

Myslím, že to neplatí jen v práci. Platí to obecně. Překonáváním překážek rosteme.

Při sportu. Sval neroste při odpočinku, ale tehdy, když dostane přiměřenou zátěž. Při studiu, kdy nás posouvají obtížné úlohy, ne ty jednoduché. A podobné je to i v životě. Překážky nás učí trpělivosti, pokoře i vytrvalosti.

Dokonce i nemoc může člověka něco naučit. Nikdo si ji nepřeje, ale když už přijde, může nás naučit vážit si obyčejných věcí, zpomalit nebo přehodnotit životní priority. Mnoho lidí (včetně mě) po těžkém období říká, že by se do něj nechtěli vrátit, ale zároveň přiznávají, že právě tehdy nejvíce dozráli.

Neznamená to, že bychom měli překážky vyhledávat. Ony si nás najdou samy. Důležité je, jak se k nim postavíme.

Od té doby, co jsem si svou kouzelnou formulku začal říkat, se na obtížné situace dívám jinak. Už nejsou důkazem toho, že jsem se dostal do potíží. Jsou příležitostí stát se o něco lepším a lépe se i cítit.