Stejšn

Z dětství mám jednu silnou vzpomínku na naše rodinné auto. Byla to Škoda 1202, které se běžně říkalo Stejšn.

Když můj otec ve svých pětadvaceti letech začal stavět dům (psal se rok 1973), začal prakticky. Pořídil si prostorné vozidlo, které mu pomůže odvézt nějaký ten stavební materiál. Zvolil právě Škodu 1202. A když už byl v tom, pořídil si rovnou dvě.

Obě byly vyřazené sanitky. Jedna měla sloužit k ježdění, druhá jako zdroj náhradních dílů a zároveň jako základ pro traktor, kterým chtěl obdělávat záhumenek.

Tu lepší přestříkal na světle zelenou a začal s ní jezdit. Asi trochu zanedbal údržbu motoru, protože ho po poměrně krátké době zadřel. A tehdy se ukázalo, jak prozíravé bylo koupit auta dvě. Z druhého vymontoval motor a zbytek auta postupně rozporcoval na náhradní díly. Z plánovaného traktoru zůstal jen podvozek.

Náhradní dveře, skla a další karosářské díly uložil na půdu jézédácké dílny v Metylovicích. Chlapi zaměstnaní v JZD tehdy podobné prostory k soukromým účelům běžně využívali. Dneska to možná zní zvláštně, tehdy na tom nikdo nic divného neviděl.

Pak se stavěl dům a Stejšn sloužil, jak mohl. Vozil materiál, lidi i všechno, co bylo zrovna potřeba. Jezdila s ním také moje matka. Jednou nedala přednost a schytala ránu přímo do dveří spolujezdce.

Naši to nijak dramaticky neřešili.

S promáčknutými dveřmi jsme jezdili dál. A ne pár týdnů. Jistě více než pět let.

Když už byl dům hotový – kolaudace proběhla v roce 1981 –, otec se rozhodl Stejšna trochu pospravovat, abychom s ním mohli vyrážet také na dovolené. Mně bylo tehdy devět let.

Táta si půjčil dílnu v JZD v Metylovicích. Ano, přesně tu, na jejíž půdě měl téměř deset let uložené náhradní díly z druhé škodovky.

A k opravám vzal s sebou i mě.

Nijak zvlášť jsem mu nepomáhal. Občas jsem něco odšrouboval, něco přidržel nebo někam donesl. Hlavně jsem ale všechno pozoroval. Úplně jsem to hltal.

Chlapi ohýbali plechy, vyvařovali karoserii a opravovali, co se za ta léta provozu a stavby domu poškodilo. Promáčknuté dveře konečně vyměnili za náhradní. Od té doby také vím, jak se u auta mění čelní sklo. To původní bylo poškrábané od stěračů, a tak přišlo na řadu rezervní, které dlouhá léta čekalo na půdě.

Nakonec celé auto nastříkali tmavě zelenou barvou.

Bylo nádherné.

A tak nic nebránilo tomu, abychom s ním konečně vyrazili někam dál.

První dovolená byla ve Václavově, v rekreačním středisku v Jeseníkách. Klasická organizovaná dovolená, jakou známe ze starých filmů s Gustavem Andělem. Jenže Stejšn nás trochu potrápil.

U starších aut bylo potřeba hlídat také brzdovou kapalinu. Otec její výměnu zanedbal a následkem problémů v brzdové soustavě zůstala kola přibrzděná. Současně zůstala sepnutá brzdová světla. Ta samozřejmě fungují i bez zapnutého klíčku.

A tak nám celou noc krásně svítila zadní světla.

Ráno byla baterie mrtvá.

Dnes má skoro každý v kufru startovací kabely nebo startovací powerbanku. Tehdy se podobné věci řešily jednodušeji.

Auto se roztlačilo.

Jo, a Stejšna šlo teoreticky nastartovat také klikou. My jsme to ale nikdy nezkoušeli.

Další rok jsme vyrazili na Oravu. Velký stan, spacáky, oblečení i kempingový nábytek se do vozu pohodlně vešly. Na rodinné dovolené byl Stejšn vlastně ideální.

Jen jsme měli smůlu na počasí. Celou dobu pršelo a byla zima.

A aby toho nebylo málo, při sjíždění z vozovky do kempu jsme ulomili výfuk. Od té chvíle jsme při každém výjezdu spolehlivě probudili celý kemp.

Na Stejšna mám nádherné vzpomínky.

Nikdy nezapomenu na jeho vůni. Tu zvláštní vůni, kterou mají snad všechna stará auta z té doby. Směs čalounění, benzínu, oleje, gumy a desítek dalších věcí, které člověk neumí pojmenovat, ale po padesáti letech by je poznal během jediné vteřiny.

Parkovali jsme ho ve vytápěné garáži a já za ním často chodíval.

Sedl jsem si za volant, kroutil s ním a vydával zvuky motoru. Abych si svou imaginární jízdu ještě více užil (bylo mi asi deset let), otočil jsem klíčkem, aby se rozsvítily kontrolky a odemkl se volant.

Ani nechci domyslet, co by se stalo, kdybych klíčkem otočil trochu víc a auto se zařazenou rychlostí skutečně nastartovalo proti garážové zdi.

Naštěstí se to nikdy nestalo.

Moje „výlety“ skončily jinak. Jednou jsem zapomněl klíček zapnutý a vybil baterii. Když to otec ráno zjistil, dostal jsem zasloužený výprask.

O pár let později jsme jako výplatu podílu z dědova domu dostali starší Ladu 1500.

Stejšn musel z domu.

Za deset tisíc korun jsme ho prodali mladým klukům ze sousedství. Ti, stejně jako před lety můj otec, zadřeli motor. Jenže tentokrát už nikde nestála druhá Škoda 1202, ze které by se dal motor jednoduše vytáhnout.

S opravou staré škodovky už si tehdy nikdo hlavu nelámal.

Několik let stála v křoví a nakonec skončila ve šrotu.

A ještě vám dlužím příběh podvozku z té druhé škodovky. Toho, který zůstal po rozebrání náhradního auta a celé roky stál na zahradě u mé tety.

V roce 1984 se k němu otec konečně vrátil.

Rozebral ho, vzal z něj nápravu, zúžil ji na šířku 105 centimetrů a na jejím základě postavil zahradní traktůrek.

Ten traktůrek jezdí dodnes.

Takže když nad tím přemýšlím, druhý Stejšn vlastně nikdy úplně nezmizel. Kus auta, které můj otec koupil před více než půl stoletím kvůli stavbě domu a plánovanému obdělávání záhumenku, u nás pořád pracuje.

A možná právě proto mám staré stroje tak rád. Nejsou to pro mě jen kusy železa. Jsou v nich uložení lidé, místa, vůně a příběhy.